Vím

Je nám trochu pod nulou tak zapalujem ohně
hledám sirky po paměti a škrtnout bych chtěl 
že spálím se o tebe zas jak, když vedou koně 
značit cejchem jeho kůži vím, jsme stejných těl. 

Však slunce větrem mrazivé hřeje jen jako svíce
sotva vlaží ruce těch, kdo kladou růže snům
a my v tmách jsme v sebe padlí a spínáme ruce
a stavíme z karet nebe a z vteřin náš dům.

A v tom objetí je má hlína a prsty všechny tvé
je mi, jak bych v kruhu byl a jako socha vstal
to všude kdes mne přidržela cítím tíže zlé
všech bolavých připomnění, jimž jsem duši dal.

A Daidalem jsem v tuto chvíli peří kreslím sám
ptákům křídla z letních stínů voskem přilepím
a poslední z drobných mincí do kasičky dám
snad andělům pera z písku někdo opraví.