DENÍK (2.)

 

8 ]

 

18/ Galerijní obraz, pro splňování jakýchsi kritérií, bývává považován za jedinečné zpodobení, na rozdíl třeba od nějaké sochy zobrazující svatou Bernadetu, jak ji lze koupit v málem každém obchodě s devocionáliemi.

Po postřehu (nakolik ovšem po čemsi takovém?) před pár dny zapsaném bokem na papírek pokračuji líčením včerejší cesty do Bohutic, z níž kromě než jenom rozmrzelosti nepřivezl jsem si nazpátek rozvíjejícího vůbec nic, neboť i tu, kvůli zavřené vstupní mříži, jsem se do jeskyně samé nedostal, čímž vnitřní prostor uměle ve skále vylámané skalní dutiny interiéru neobsáhl, a tedy, svým způsobem, z cizí vůle pominul.

Takže zvenku, byť s nikonem vsunutým mezi ostře vztyčenými vykovanými tyčovitými železy mříže, nemohl jsem učinit, jak jsem si vybájil, že budu postupovat uvnitř.

Třebaže jsem zvenku nějaké obrázky pořídil, stejně jimi prozatím nelze naprosto průkazně doložit, že namísto mnou minule odmítnuté tmavočervené, jedna vrstva svrchniho oděvu bohutické sochy světice je vyvedena v barvě té, kterou si tak leda zaprasíme na nějaký den ruce, loupáme-li na konci léta ze zelených slupek zrovna čerstvě dozrálé ořechy.

Ořechová tedy – byť troufám si tvrdit, že ani tahle barva není autentická chvílím zázraku, a že se tak i nadále jedná jen o pouhou stylizaci barevnosti vskutku na samém začátku nejpůvodněji původní.

Loupání ořechu.

Možný název na titul.

 

9 ]

 

Ke zjevením v jihofrancouzských Lurdech docházelo v průběhu roku 1858.

První socha Panny Marie Lurdské na území dnešní republiky byla vztyčena v kostele horácké obce Pyšel u Třebíče v roce 1876, prostřednictvím kněze usídlenéno v Rakousku.

Znamená to, že ludská tradice byla u jižních sousedů známa o nějaký ten rok dříve.

Bernadeta, stále ještě ne svatá, zemřela usoužená v roce 1878, bylo jí pouhých, pokud se nemýlím, 34 let.

Stalo se v klášteře v městě Nevers, dějišti hodně pozdějšího přelomového filmu celé epochy, který s názvem Hirošima, má láska natočil v roce 1959 Alain Resnais.

Letos tedy šedesátiletého - aniž by si kdo zdejší takovou příležitost připomněl.

Již v roce 1862 biskup v městě Tarbes příjmením Laurence potvrdil pravost lurdských zjevení, v jejichž souvislosti byla posléze roku 1925 Bernadeta blahořečena a v roce 1933 prohlášena za svatořečenou papežem Piem XI.

Ovšem od které příležitosti se počala objevovat na Moravě a ve Slezsku jako klečící v ikonografické kompozici se stojící postavou Panny Marie Lurdské je doposud jenom otázkou.

Nepříklad hned včera mnou poznovu navštívená bohutická verze je známa od roku 1928.

Jubilejní k připomínce lurdského zázraku v roce 1858.

Obdobně možná i ono českotěšínské poněkud betlémové reliefní zobrazení na čelní desce oltáře pod grotou se sochou Panny Marie Lurdské vzniklo (zřejmě) s příležitostí obdobného připomínání si výročí už v roce 1908.

 

10 ]

 

Věděl jsem o tom krámku v sousedství celé roky, ale naskýtající se souvislost do dneška netušil.

Vždyť zhruba ani ne 100 metrů vzdušnou čarou od gauče, na němž zrovna s letně zcela holým zadkem vleže píšu, takže víceméně paralelně vedle mne, se nachází provozovna internetového obchodu, který kromě jiných určitě obdobně pobožných propriet a sortimentů nabízí i sošku klečící svaté Bernadety vysokou 26 centimetrů v ceně 800 korun za jeden kus, to i se státu zaplaceným dépéhá DPH.

 

S posledními stále týmiž 300 káče zbývajícími mi do nedalekého konce života nebudu si nabízené pořizovat, a to ani třeba jen na zkoušku a pouze zvýrazním smetanově borůvkově fialovou barvu této verze oděvu světice, tedy odstín zrovna v nedalekých Beskydech začínající hafernické sezóny, přičemž celý dnešní postřeh dokončím tím, že doposavad jsem se s čímsi takovým v souvislosti s odkazem tradice Panny Marie Lurdské ještě mentálně nesetkal.

S čím se ovšem rovněž už asi nikdy nesetkám, bude též výsledek čehosi jako výzvy, kterou teď učiním prostřednictvím následující otázky.

Kdo se svede dobýt dovnitř nitra bohutické lurdské jeskyně a následně změřit, kolik má přesně tamní socha klečící svaté Bernadety na výšku, to znamená i se soklem podstavce?

 

11 ]

 

V nabídce včera zmíněného českotěšínského internetového obchodu však nalezneme ještě jednu variantu podoby sochy klečící svaté Bernadety, tentokrát s ještě jiným jejím doplňujícím atributem: v ruce vztyčeně drženou hořící svící – jak se s ní setkáváme v líčení jedné epizody ze sledu příhod souvisejících s řadou dnů seriálového dění se lurdského zázraku.

Pro přesnost zmíním, že jestli dotyčná ženská postava klečí nebo tentokrát snad stojí, z nabídkové fotografie jistojistě nerozeznám. V každém případě ovšem je její kostým barevně bližší, autentičtější, původnímu popisu. Načež shrnu, v souvislosti s esejí Waltera Benjamina, že ony prostřednictvím internetu nabízené předměty vyrobené z barevně pojednaného pryskyřičného sklolaminátu jsou jeden od druhého k nerozeznání, Bernadeta jako Bernadeta, světice jako světice, technologicky polychromovaný kus každý tentýž jako vedlejší stejně technicky barevně pojednaný produkt.

Takováto nekonečnost má ve výsledku (kromě případného individuálního posvěcení knězem nebo biskupem) jediné možné řešení vedoucí k různosti, jako možnosti k případnému adorování kýmsi: dlouhodobé vlivy venkovních meteorologických podmínek – nebo, ano, multiplikační praxi Andy Warhola, jak jsem i já ilustroval ve verzi dnešního internetového blogu podobou vstupního obrázku.

Modlit se je možno týmiž sériovými modlitbami ke všemu, třeba i k nabarveným zprohýbaným umělým hmotám.

Dokonce snad lze i při použití takovéhoto (podle Benjamina) zdánlivě bezvýznamně neoriginálního fundusu dospět k dění se zázraku.

 

12 ]

 

Následné pojednání započnu zmínkou patřící kamsi opodál, neboť jen tak okrajově šeptnu, že mezi takzvaná originální umělecká díla řadíváme i některé s estetickým záměrem řízené biologické procesy.

Načež přisvítím polemickou zmínkou, že svatá Bernadeta bývává zpodobována nikoli s tváří čtrnáctileté teenagerky, jak by se s ohledem na reálie průběhu lurdského zázraku slušelo, nýbrž jako mladice málem už třicetiletá.

Žádné výmluvy v této jednotlivosti nepomohou, existují už její dobové fotografie coby děvčete, jak se na Benjaminovu dobu technické reprodukce sluší, porovnání s původní předlohou tak je tu v tomto případě dostupné, nikoli jako tomu třeba nemohlo být v době přímého křižování Kristova.

A pokud si snad náboženská praxe žádá z nějakých důvodů Bernardetino ostaršení, prosím, prosím, jen si berte, poslužte si každý takový realista příslušnými potrétními fotografiemi, průběžně zhotovanými až do Bernadetiny smrti – ba, dokonce (!!!), i po ní.

Tři svědkové, dva lékaři, dva zedníci, dva truhláři - popořadě skládají přísahu na bibli, že budou mluvit pravdu. Následně všichni shromáždění, mezi nimiž byl také místní hrobník, jdou do Bernadettina hrobu. Po jeho otevření vyjímají rakev a odnášejí ji na veřejné prostranství. Je tam připraveno bílé plátno na posmrtné pozůstatky zemřelé. V emocionálním napětí shromáždění sledují, jak dva truhláři otvírají rakev. Po snětí víka se všem ukazuje neuvěřitelný a šokující pohled na ideálně zachovalé Bernadettino tělo, i když její hábit je zvetšelý a vlhký. Z jejího obličeje vyzařuje dívčí krása, oči má zavřené, jako by byla pohroužena do klidného spánku, ústa maličko pootevřená. Hlava je lehce nachýlená doleva. Kůže je v ideálním stavu a přiléhá ke tkáni. Ruce jsou složené na prsou a ovinuté růžencem, který již silně prorezavěl. Pod kůží je možné spatřit siluetu žil. Nehty u ruk i nohou jsou rovněž v dokonalém stavu.

Citoval jsem z internetového článku s názvem Mrtví bez porušení rozkladem, v němž je popisován stav, že i letos, tedy 140 let po smrti, je Bernadetino mrtvé tělo víceméně navenek neporušené, včetně obličeje kdykoli připraveného k reprodukci nebo porovnání v účelu případné předlohy.

Jako žralok ve známém objektu Damiena Hirsta je její tělo umístěno ve vzduchotěsné prosklené rakvi, obdobně jako vůdce světového proletariátu Lenin nebo nějaká ta Disneyova Sněhurka.

 

V souvisejícím blogu jsem si pouze dovolil, kvůli případnému porovnání vzhledu předlohy a případných modelérských reprodukcí obličeje, otočit o 90° do polohy svislé obrázek zlacené rakve s neživou již 140 roků náplní, a ono, ejhle, vzniklo mi cosi jako mladá dívka nachystaná v pozlacené telefonní budce – inu, nebude snad jináče, jestli se o téhle metamorfóze v Hirstově stylu odněkud dozví umělecký kurátor Václav Janoščík, bude jistě potěšen.

A to, zajisté, až do pláče.

Vždyť i ta správcová bývala mladá – jak se zpívávalo v jednom televizním hitu z tehdejších víceméně obdobně nesmrtelných zlatých šedesátek.

 

13 ]

 

No a v tamtěch Bohuticích, tedy tam i kam jsem předvčera nepřímo adresoval svou výzvu o svislou míru, žije jedna taková slečna, která po operaci nohou zrovna nějaký ten měsíc nechodí, což ale neznamená, že je imobilní i mozkově, jak doložila následujícím vzkazem, zhruba třikrát delším, nežli jej cituji.

Socha Bernardety měří na výšku 120 cm. Sochu Bernardety objednal v roce 1925 ve francouzském Lyonu farář Antonín Prášek, zakladatel Lurdské jeskyně v Bohuticích.

Socha Bernardety i socha Panny Marie byly posvěceny opatem rajhradským PP Petrem Hlobilem při příležitosti vysvěcení Lurdské jeskyně v Bohuticích dne 22. 7. 1928, taktéž oltář z nejčistšího kararského mramoru. Do oltáře byly uloženy ostatky sv. Grata a sv. Venusty, což v překladu znamená ,,vděčný" a ,,ctnostně zdobená". V současné době se ale v oltáři žádné ostatky nenachází a bohužel netuším, co se s nimi stalo. Je možné, že je někdo odcizil, když byla Lurdská jeskyně v minulém století vykradena a byly odcizeny drahé svícny a sochy andělů.

Já jsem rovněž mezitím lenivý nebyl, jak doložím vzápětí reportem o mých putovatelských zkušenostech ze včerejška, předtím se ještě jen na moment prostřednictvím reprodukce naposledy vrátím k uplynulému již tématu stavu zachovalosti těla svaté Bernadety 140 let po její smrti, neboť z něj plyne možnost zpodobovací v tom smyslu, že by její obličej bylo možno i po takové době od smrti napodobit nebo zrekonstrovat těmi zcela nejrealističtějšími výtvarnými nebo reprodukujícími prostředky – což není poznámka jen tak od věci, neboť zrovna včera jsem narazil na sošné zpodobení Bernadetino ve třetí ikonografické variantě, kterou jsem doposud neznal. A možná, že jen málokdo.

Ovšem samy okolnosti pozdějšího se mi včera vyjevily mnohem dříve, jakoby se samy avízovaly zhruba o 5 hodin předtím, nežli já letmo uviděl, jelikož jsem si propiskou zapsal na sedadle vlaku osobáku ještě nesrozumitelné tohleto:

Jak oprávněněji zpodobovat svatou Bernadetu? Klečící jako děvče, nebo jako čtyřicátníci, která dávné zjevení doložila celým svým pozdějším životem.

Ono, ta ikonografie, tedy tím, co zpodobuje, má něco do sebe.

Byť zapsané, týkající se obličeje světice (tehdy, i po 140 letech), vyhlíží jako banalita, netušil jsem, co zanedlouho navážno nastane.

 

14 ]

 

Nebudu jmenovat ves, ani dotyčné příjmení, neboť panu faráři jsem dal slovo, že identifikující podrobnosti nezveřejním – ale jde se za ním na faru od nejbližší vlakové zastávky zhruba 7 kilometrů stále táhle do kopečka.

Ve farnosti slouží 6 let, za tu dobu nechal zbořit až na základy rozpadlou historickou kapli bezprostředně stranou kostela, aby ji s pomocí farníků obnovil na původním místě zcela dnešně nanovo.

Uvnitř s lurdou sestavenou z vrstvených placáků štípaného kamene, poněvadž, jak bylo z řeči s ním patrné, že ví, o co se jedná, se sochami Panny Marie Lurdské i klečící svaté Bernadety ve vnitřku.

Jenomže tyhle dvě statue, jejich původ, mi stále zůstávají záhadou, jelikož pan farář zmínil, že původní dvě zdejší sochy byly ukradeny a že on tyhle dvě následné odkudsi přivezl – z místa zřejmě původnějšího.

Ale odkud, když na území celého tamního okresu příslušní okresní muzejníci o vůbec nějaké lurdě stojící v jejich újezdu nikdy neslyšeli, odkud se tedy vzalo, bylo přeneseno, jak dávné, k čemu mi pan farář po odemčení otevřel doširoka prosklené dveře a pustil mě jimi dovnitř do lurdy.

 

Mohl jsem si tak postavu klečící Bernadety, sice skloněný, obejít, dokonce její obličej nafotografovat dávně antropometricky policejním způsobem: z pravé strany líce, anfasu, tedy čelně, ba i z profilu levého.

Načež po téhleté obhlídce mezi panem farářem a mnou vypukl spor, zdali sledujeme tvář čtrnáctiletého děvčátka, nebo o dobrých 10 let starší jeho varianty, jak jsem soudil já.

Každý může posoudit oprávněnost takovýchto presumpcí, související obrázky jsou přístupny na blogu s odkazem http://megnautadenik.blog.cz/1907/loupani-orechu-14, byť výsledek téhle případné exkurze není až tak zásadní – poněvadž všechno, i tou rozepří, směřovalo k místu po příští půlhodině cesty nazpátek, kde na mě teprve čekalo ono překvapení se třetí verzí ikonografie svaté Bernadety, jak jsem zde již jednou předeslal.

 

 

.

 

---