04

4

18. 7. 2019

 

ohlušující řev hromu protáhl úlek

do nekonečné přímky napříč časem

něco ze mě leží na kolejích

a nad tím něčím už nějaký čas

projíždí nekonečný nákladní vlak

záda do ruda otlačená od pražců

něco jiného ze mě klopýtne

na úpatí čedičového srázu

a zamrzne v tom momentě

chodidla otlačená od štěrku

slunce tak dlouho zapadalo

až prasklo jak žárovka ve sklepě

střepy teď leží na dně rokliny

a tak už nevidím listy co padají ze stromů

a co nikdy nedopadnou na zem

nemá cenu mrkat a mnout si oči

skelná vata škrábe do sítnic slepých jak zívnutí

pohladíš mne po šíji

a v momentě mezi křupnutím vazu a smrtí

je přece ještě tolik času

že se bojím

že si nebudeme mít co říct

---