Můj Bepi 7

Kapitola 7

Asi po týdnu od této události jsem si na něj už ani nevzpomněla. Se skupinou spolužáků včetně spolužáka Pobliuse, kterého jsem si držela na bezpečnou vzdálenost, jsme se vydali na koncert do klubu u kolejí, kde měla hrát naše oblíbená kapela. Přišli jsme trošku dřív, protože jsme si chtěli koupit nějaký ten drink předem a hlavně si zabrat dobrá místa vepředu. Holky byly platonicky zamilované do zpěváka, ovšem mně se nelíbil, podle mě měl moc velkou pusu – teď mi to přijde jako taková blbost! Ale co se potom nestalo… když se sál naplnil a všichni netrpělivě čekali na kapelu, opilejší již pokřikovali, kde jsou, a asi po deseti minutách, kdy kapela už měla hrát, vyšel na pódium Pepi. Byl oblečen do fraku a jeho už tak impozantní postavu prodloužil cylindr; oči měl zvýrazněné černými linkami a z nich házel ty modré blesky, jako by byl Poseidón, který ani nepotřebuje svůj trojzubec. Posléze pomalu zavřel oči, roztáhl ruce a počkal několik vteřin, než se všichni uklidní, a potom uvedl kapelu, která vyběhla na pódium, a Pepi? Ten v hlubokém elegantním úklonu neskutečně nenápadně vycouval z pódia se zavřenýma či přivřenýma očima, aniž by do něčeho vrazil nebo o něco zakopl.

Celý koncert jsem byla jak omámená a nechala jsem se unášet hudbou a toužila jsem se s Pepim setkat. Po koncertě jsme se s holkami pokusily dostat do zákulisí, ovšem byly jsme dost roztekle opilé. To byl nejspíš hlavní důvod našeho neúspěchu. Další dva dny jsem strávila přemýšlením, jak se dozvědět jeho jméno, co studuje, nebo alespoň nějaké vodítko, abych se mohla kolem něj častěji pohybovat a on se mě pokusil sám od sebe sbalit. Chtěla jsem poznat, jaký je, chtěla jsem s ním mluvit. Přijde mi fascinující, že už tehdy jsem výborně odhadla, jak skvělý člověk to je, kolik bohatosti je v jeho duši a jak široké je jeho srdce! Před ním jsem kvůli nikomu neztrácela hlavu a udržovala jsem si chladný odstup, můj seznam přátel, dá-li se hovořit o přátelích a dá-li se hovořit o seznamu, vykazoval spíše sociální motivy. Mít někoho po svém boku, abych zacpala pusu rodičům, předvedla se před kámoškami a tak. Myslím, že jsem nikdy nikoho nezneužívala pro peníze nebo že měl auto, taková nejsem. Ale že být sama je vlastně lepší než být s někým, s kým nechci, tak to jsem zjistila až po rozchodu se svým ex-manželem.

Jediným pojítkem mi byly dvě cvičky z FTK a ona kapela. Po těch dvou dnech jsem přišla s odvážným plánem kontaktovat kapelu, zdali by nám dali jméno toho záhadného uvaděče. Nechtěla jsem volat sama, abych nebyla příliš trapná, navíc jsem v Olomouci neměla pevnou linku. Z holek to byla ochotná udělat Míša, která měla k dispozici telefon, a tak jim tedy v mé přítomnosti zkoušela volat. Napodruhé se to povedlo! Řekla, že si moc užila koncert a takové ty řeči, jak jsou skvělý, a potom to hlavní, že kámoška by chtěla vědět jméno toho záhadného uvaděče. Byla to od nás lest, protože takhle to vypadalo, že se Míša stydí a chce to jméno pro sebe. Tato hraná naivita zmást informací o kamarádce, která bude pravděpodobně rozkódována jako falešná, ale přitom je pravá. No asi to není až tak podstatné, jelikož kluci z kapely moc mile poděkovali za zprávu a vzkázali, že vše vyřídí, pak dají vědět. Míša nadiktovala číslo a potom jsem se jí pořád vyptávala. Byly to tři dny utrpení. Po nich mi Míša předala vzkaz, že jeho jméno znají, ale on si nepřeje, aby ho kdekomu dali, pakliže dotyčná kamarádka chce, tak má přijít příští úterý v 22 hodin na parkán konviktu. Měla jsem z té zprávy smíšené pocity, jednak jsem byla vděčná za možnost ho poznat, pokud to nebyl žert, ovšem ten to klidně být mohl! A také jsem celkem znervózněla.

Dni ubíhaly a myšlenka jít, či nejít mi stále hlodala mozek, kudy jsem chodila. Jedno volné odpoledne jsem se dokonce šla podívat na ten parkán, abych se seznámila s prostředím. Samozřejmě jsem to zamaskovala tím, že jsem si v tamní kavárně dala kávu a pak nonšalantně obhlédla terén. Prostředí to bylo moc pěkné, ale pořád jsem se nemohla zbavit jisté nedůvěry a stresu. Poprosila jsem tedy svého věrného kamaráda, aby tam šel se mnou a Míšou. Jakmile nastal den D, přiblížili jsme se konviktu, který byl již dosti vylidněný. Ze strachu jsem tam poslala svého spolužáka Matěje, který mi pořád ještě dlužil za to pozvracení. A tak šel jako vysunuté výzvědné tykadlo.