Elegie

Hudba prolétla tmou

a podala mi ruku.

Podej mi také svou

šeptala mi, jak při rozpuku

něčeho, co bylo kdysi krásné

teď krásu ztratilo

A nikdo neví bylo-li, nebo nebylo

Slovo nepřichází spásné

Chtěl jsem pomlčet o Hudbě té

která již nepronikla

tam, kde kdysi vznikla

O Hudbě věčně odňaté

od maminky. A od domova

(nejsou-li to jen planá slova

která Bůh nám kdysi podal

pro pohrání. A pro žal

když ztratíme je)

Byla to tichá píseň - elegie

A já se toulal městem

hledal jsem v tvářích jednu známou

Však pochodil jsem jenom ve zlém

Ty tváře byly pokažené slávou

Já se jich bál. Zas jako malý

chtěl jsem utéci do teplého obětí

a ke snům, které se mi zdály

Doufal jsem, že mě posvětí

Ale nenašel jsem. Nebyly k nalezení

A já náhle poznal - a pochopil jsem

že to, co bylo víc už není

Že tíha, kterou v sobě nesem

se vykupuje zapomněním

(A já těžko na tom něco změním)