Bez názvu

Noc je zvláštní,
na den se tiše snáší,
stíny mizí,
světlo temno zháší.

Jsem tady sám,
a taky plný splínu,
i když rozpustil se,
 jsem stín svého stínu

Bloudím ulicí
 až k tvému domu,
zima kůži pálí,
ještě prší k tomu,
tam za oknem tě vidím
v šeru.

Jdu kousek blíž,
sám se sebou se peru,
chci se zase tvojí tváře dotknout.
Tak tu stojím v dešti,
z venku hladím okno.

Mokrej šmírák.
Plnej k tobě citu.
zbaběle schovaný.
Ví že prostě si tu.

Stojíš ve dveřích,
v celé svojí kráse,
pak vejde on.
Bože!
ona usmívá se.

Už nehladím.
Z nehtů jsou teď drápy.
Dělaj rýhy do skla,
 jak ostnatý dráty.

Utíkám.
Ze všech sil!
Pořád vidím jak tě líbá,
já vůl tam byl.
Voayer.
Prostě bída.

Čas spřádá síť,
na kterou chci sáhnout,
minulost pavoukem.
Co chce mě dolů stáhnout.

Zabalit do křídel,
jež se smíchem spálí.

Noc je jen noc.
Už není zvláštní.
Zmizela.
Odešla, někam s tvojí vášní.
Stíny pohltí
a naplní mou smutnou duši,
teď nejsem nic,
prázdno jež mě zevnitř dusí.