Kdo mi na víčka položil dva balvany

Kdo mi na víčka položil dva balvany, tak těžké, chladné jako ztemnělý nemocniční pokoj o zimním dnu. Cítím se tak unavená, nechávám okna do duše uzavřená okolnímu světu. Nezvládám je pořádně otevřít, nemám na to sílu. Mám pocit, že mi chybí vzduch, jsem tu zavřená jako v kopce…bez možnosti úniku. Sama za zamčenými dveřmi, jen já a postel bez ostrých hran uprostřed místnosti. Všechno je tak těžké, jako by mi ta tíha, ten dusný mrak beznaděje, seděl na rameni, byl přímo nade mnou. Jeho váha mě tíží a víc a víc mi tlačí hlavu k zemi. Nejdříve se mi stáčí zrak, poté hlava, krk a já se víc a víc hrbím pod tíhou svých bludů a děsů níž a níž.

Před očima mám zvláštní temnotu, není černá ani bílá, ale nekonečně zářivá, pálí mě z ní zrak, bije a bolí. Prožírá se mi za očima až do mozku jako nějaký červ požírající se mými mozkovými závity malá larvička s ostrými zoubky, prožírá se hlouběji a hlouběji, saje mi krev, která se dál rozlévá po podlaze, zelených kachličkách koupelny s kytičkovanými obklady.

Na čele šimrání, zvláštní lechtání pod povrchem lebečních kostí a blan. Bolí mě z toho hlava a z té představy, z toho malého červíčka, se mi chce zvracet. Ten malý červíček mi šeptá: ukonči to, ukonči tu bolest. Svědí to, tak myšlenka, snažím se poškrábat, ale nikdy to není dost. Musím znova a znova…Blázním z toho, je mi špatně jak po noci plné flámování a neřestí. Je mi nevolno z celé mé existence, z existence mé duše v tomhle těle. Tak zbytečné.

Chce se mi umřít, jen spát, ale nemám klidu. Pořád se klepu, je to jako absťák bez té bolesti už nemůžu být, chybí mi, byla po dlouhou dobu mou jedinou přítelkyní, posledním pojítkem mezi mou a realitou, poslední stéblo trávy, poslední záchrana. Cítím horko po celém těle, uvnitř mi bublá žhavé magma a vyráží na povrch jako láva, která se mi rozlévá po celém těle, ale já se klepu zimou. Cítím to, je ve mně nějaká chyba, nějakého parazita, jsem rozpolcená, možná jsem to já sama.

Bere mi sílu, vysává mě zevnitř, pomalu ale jistě mě ničí a zabíjí. Já se ale smrti nebojím, ať už přijde dnes nebo zítra, jako smrtka s kosou nebo kráska s kyticí růží na můj hrob, jako stará milenka. A nemám z toho strach, ani z toho, co přijde potom. Jediné, co mě děsí, je ten neklid, který cítím, strach že nikdy neskončí. Cítím ho teď a bude tu se mnou na věčnost. Bojím se, že mě neopustí ani po konci toho všeho.

A já budu ležet pod drtí a hlínou, hřbitovní mi trávami, až ze mě zbydou je bělostné kosti a mé zkažené mrtvé maso mi budou líbat zoubky červů, budu zlíbaná až do morku kostí. Prožraná, ale tím neklidem se budu klepat dál a dál a mé kosti budou o sebe s dutým buch buch tupě narážet. A zuby budou cvakat. Ten zvuk se ponese tichou hřbitovní nocí…takový konec si budu přát.