Setkání s K.O.

Les se kácí na třísky, mamka smaží sýr, a já hloubám ve střevech světa. Nejprve si prohlédnu kundičku asijské krásky, ale po čase mi přijde zabíraná moc zblízka, tak si radši pustím video s hudbou. Ano s hudbou. Kdysi jsem byl elegantní pán, ale teď už jsem jenom pán. Dokonce všeho, co se tu děje, všeho mého, opravdového, galantního a uměřeného. Chcípáš nudou, debile, řekne si možná můj velectěný následovník do útroby. Bylo to naposled v roce 1973, co komunistický spisovatel Zahradníček použil toto slovo v jednotném čísle, normálně se už nevidí, to už spíš otruba, ale útroba ne. A přece, víte, co to původně znamenalo? Ano správně, byla to nádoba na sušení sena v silu.

Karel Oslizlo, Kámen mluví

Dech je můj průvodce světem. Můj průvodce vším. Bez dechu je bůh nepřítomný. Moje milá si myslí, že hlasitě dýchám a že při dechu před usnutím pískám. Nejsem žádný Oslizlo, když jsem se hlásil na residenční pobyt pro překladatele, neměl jsem ty správné školy, doporučení, nevím ani co rozhodlo, že mě nakonec nevyhodnotili jako talentovaného. Dech je můj průvodce světem byla krásná knížečka, ale vzali zavděk Kurfiřtem a Sládkovou. Podle mě by se tam nedostal ani někdo, kdo by měl větší talent než já, kdo by měl ostřejší lokty. Prostě letos k tomu bylo fakt daleko, tak jsem se rozhodl si aspoň udělat autoškolu a státnice z němčiny.

To jsem splnil, ale nebylo mi z toho dvakrát dobře. Každý rok o jeden až dva certifikáty navíc, ale pořád jsem se necítil na to, zavolat Anně Skobové a požádat ji o schůzku. Přitom ona jediná mohla vědět, co je se mnou špatně. Ona jediná mi mohla říct: tak už se zabij. Teda říkali mi to i jiní lidé, ale těm jsem nevěřil, že to se mnou myslí dobře. Nevěřil jsem zkrátka, že natolik dobře znají mou situaci, aby mohli rozhodnout, co je v daný moment nejvíce na místě.

Představím vám svou koncepci géniů. Je to jednoduchá věc. Taky ji okrajově zmiňuju pokaždé, když se potkám s nějakou fajn ženskou. Já sám jsem byl ochoten zaprodat duši jen proto, abych se stal géniem. Když mi jedna holka z teplického gymplu řekla, že se génius pozná podle toho, že je hrozný prase, ale fakt hrozný, jen proto jsem se stal prasetem. Jindy mi zase někdo řekl, že géniem se člověk stává z vlastního rozhodnutí. Naučil jsem se tedy rozhodovat. Někdo jiný tvrdil, že génius nejprve předstírá, že je tím, kým předstírá být, pak se tím skutečně stane. A tak jsem začal předstírat. Mezitím jsem taky čerpal z literatury a sledoval, jak nebozí géniové často prorazili teprve po čtyřicítce, někdy až po smrti. Když jsem si měl vybrat, risknul jsem tu první možnost, a zestárl.

Starší člověk je zpravidla uvážlivější. Podíval jsem se na Oslizlovy texty novýma očima a zjistil, že to, co je prodalo, je porno. Jeho fascinace dvěma ze tří ženských otvorů, jeho nepravý chrup, kterým se zakusoval do míst, odkud vzešel. Chrup, který odkládal do sklenice s vodou a sklenice s vodou, kterou odkládal na komodu, přes kterou zpravidla přehýbal své neexistující milenky. Ale to bych předbíhal dobu o nějakých pět sedm let, kdy jsem už proslul jako překladatel do té míry, že jsem se mohl se svým vzorem setkat. Náš rozhovor neprobíhal zdaleka tak hladce, jak ho nyní popíšu, dokonce nebyl ani tak pohodový, jak si ho představuju. Ale to mi jistě každý promine.

Karel řekl: Rád vás poznávám, příteli. A já jsem řekl: Nápodobně. A on řekl: Nevidím žádný důvod proč si netykat. A já jsem řekl: Proč ne. A on na to: Umíte dialogy? A já: Je to moje silná stránka, ale někdy zápasím s uvozovkami a jinou interpunkcí. Když třeba něco řeknu já, lyrický subjekt nebo jak se to říká, nevím, jestli to mám značit. Oslizlo na to: Někdy značím, někdy nechám domyslet. A tak jsme pokračovali a já se dozvěděl, když už jsme se trochu napili, že už deset let neměl ženskou. A pak, po hodně dalších pivech, jsme došli k tomu, že dobrovolně. Už na to není nejlepší chvíle.

Měl jsem na to svůj názor a Oslizlovi jsem prozradil, že když se to vezme kolem a kolem, neměl jsem opravdovou ženskou nikdy. Nelíbali jsme se, nestrkali si ruce navzájem do kalhot, nelíbili jsme se sami sobě. Důvod byl jediný, ženy, stejně jako všechno ostatní kromě tvorby, nás už dokonale omrzelo. A tehdy jsem pochopil, že knížečka dech je můj průvodce, nebo jak se tehdy jmenovala, byla omyl. Napsal jsem Hru na život, prorazil s ní do světa literatury, zažádal o residenci, dostal residenci, ale jen na měsíc. Nesnášel jsem literáty, protože můj vzor byl Karel a s ním jsme si teď telefonovali večer co večer, ještě častěji, i přes hranice jsme si volali a mně se hnusil svět.