Fontána

Zabouchl jsem za sebou dveře od jeho bytu a v ten okamžik jako by přivřely jednu moji část. 
Vešel jsem do rozpálené betonové zástavby, celý vyděšený z pocitu, který se začínal rozlévat krví. 
Teď vím, že jsem se měl vrátit. 

Zaspamoval mi hlavu otázkami začínajícími slovem: Co… 
Položit se do toho moc rychle by znamenalo riskovat. 
Jsme schopni se velmi rychle tělesně odhalit, ale pravé odhalení spočívá v poodkrývání jádra druhého. 
Jenže jsem připraven opustit iluzi?

Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolikrát tento týden napsal. 
S každým dalším rozsvícením displeje frustrace povyroste.
K čemu jsou emoce?
Dost často mi přijde, že snad mají nějaký vypínač o kterém nevím a lidi ho jen zmáčknou a paf.

Sedím na fontáně, jako když jsme se poznali.
Tenkrát jsi mi řekl, ať ti uhnu ze záběru.
Vždycky jsi byl neotesaný.
Neříkám, že by mi to nějak extra vadilo.
Vlastně to bylo osvěžující.
Nakonec všechny situace, všechny ty střípky tvořené z výrazů, gest, tónů hlasu končí jako vzpomínky a po čase už se ani nedělí na dobré, zlé a šedivé, prostě tam jen někde vzadu vegetují.