Vrah tam bloudí tmou

Těšíš se?“

Ptá se, ale chce slyšet ano, ne odpověď.

Ty jeho řeči! Že pojedeme na chvost civilizace, kde hlásí dobré ráno kohout, jen když se liška probudí s prázdným břichem, že tyhle šílený místa vůbec přitahujou strašidelný síly, který když se vymknou kontrole…

Hlava mi třeští z něj a taky tohodle vlaku, kterej kodrcá a staví v každé vísce, z kupé, co zažilo aspoň jednu válku.

Vlak se váhavě rozjede a pokračuje cik cak na sever.

„A to se vážně nebojíš? Jako těch bytostí, co tam bloudí tmou?“

„O tom jsme si něco řekli,“ zarazí ho.

„A hele, klidně si můžu vystoupit už tady, jestli chceš.“

Zavřel sešit.

Krajina, která se zastavila se skřípějícím vlakem, jako by se za těch patnáct let nezměnila. Nádraží bylo stejné jako vždycky, stejně jako cesta od vlaku na náměstí, po které chodíval s dědou.  

Po štěrkové cestě vyšel a zas sešel k chalupě.

Vytáhl klíče, které mu dala máma. Ty původní s přívěškem se nenašly. Ale proč, to nevěděl.

Otevřel dveře. Do nosu ho praštil zatruchlý vzduch.

Pootvíral okna a v patře sesbíral zbytky dřeva, aby si zatopil.

Na podlaze našel mouchy. Některé z nich se hýbaly, některé ne. Pak si všiml motýla, spíše se plazil, než aby létal.

Jak motýl vyletěl z chalupy, zabouchl za ním dveře.

Zavřel se do místnosti, ve které plápolal oheň. Zapnul notebook, dopil minerálku a dal se do práce.

Před chlalupu vyšel až za tmy.

Udělal několik kroků a otočil se k chalupě, aby si prohlédl její obrys.

V tu chvíli to uslyšel.

Nelidský řev. Přímo za krkem.

Muselo to být dál, chlácholil se.

Neslyšně couval ke dveřím. Před okny  šlápl do záhonu. Do toho, který se léta nepoužíval a který mu nyní připomínal hrob víc kdykoliv předtím, i když tělo se nenašlo.

Zamknul dveře.

Z tohohle snu se musí probudit. Pokud to ale jde.

Otevřel oči, ale nic neviděl.

Slyšel šelest.

Cítil, jak ho propichují tisíce neviditelných očí. Obklopuje ho rej dlouhonohých bestií, které ho se zájmem pozorují?

Cosi nahmatal. Cihly. Byly mokré, lepily se na prsty a smrděly. Určitě práce bestií, pomyslel si, a s odporem pokračoval.

Co je tohle? Barel? Kloužou mu po něm ruce, je umaštěný, smrdí olejem. Dále starý plastový škopek. I s dírou. Hadice. Jel po ní rukama, aby nahmatal její konec, ale marně. Skleněné sklenice od zavařenin, okurek…

Připomínalo to dědův sklep na nářadí.

Dřevěné laťky. Vzal za první z nich. Zůstala mu v ruce, jak byla zpuchřelá. Druhá zatím drží. Opřel se do ní pořádně a byly z ní třísky. Další utrhnul jako nic.

Brzy bude venku.

Pak zkoprněl, protože mu to došlo. Tma, která ho obklopovala, byla stále stejná.

Probudil se v posteli.

Přes zadělané okenice do místnosti nepronikalo světlo, i tak muselo být hodně hodin. Aspoň v to doufal.

Zdály se mu ošklivé sny.

První si nepamatoval. Druhý byl o keřích.

Tehdy to ale nebyly sny… Venku řádil déšť a foukal vítr. Větve keřů mu ťukaly na okno. Probudily ho. Myslel si , že to nejsou větve, ale čísi nenechavé ruce. Měl pocit, že nebýt slabé okenní tabulky, vytáhly by ho ven.

Když se přiblížily, začal vřískat.

Po minutě dvou došla mámě trpělivost a šla ho konejšit.

Když se to stalo podruhé, požádala dědu, aby keře pokácel.

Udělal to. Zahada prokoukla, dědu jsme našli druhý den ráno mrtvého.

Ve snu zahlédl tvář muže. Byla stará a halil ji stín.

Po vymleté asfaltce došel k místu, kterému se říkalo Tábor. Pravda, dřív se tady tábory organizovaly (i proto ta cesta pro auta), destíky let sem jezdily děti. Proslýchalo se, že tábor museli zavřít kvůli vraždě dítěte, v novinách se o tom však nic nepsalo.

Z tábora zbyly ruiny.

Prošel kuchyň, umývárnu, toalety, přičemž musel vynaložit mnoho úsilí na to, aby byl schopný složit ze skládačky vytrhaných kabelů a rour vedoucích nikam původní obrázek.

Všude rostl plevel. A keře.

Stejné jako u dědy na zahradě.

Pocházely odtud? Raději nemyslet.

Zabočil za roh.

Postava na druhé straně budovy udělala to samé.

Měla zahalenou tvář, vypadala jako ta ze snu.

Děda to nebyl.

Udělal krok zpátky, postava se ani nepohla.

Jako zázrakem se vyhnul úzké, metr a půl hluboké jámě.

Na asfaltce se ohlédl. Nikdo za ním nebyl.

Najednou ucítil horký dech na temeni.

Rozběhl se, aby se zachránil.

V lese mu sklouzla noha po kořeni.  Šramot, který se k němu blížil, ho donutit vstát a běžet jako nikdy v životě.

Zastavil se před chalupou. Šramocení neslyšel.

Uvědomil si to a začal se smát. To jsou klíče, co mu cinká v kapse.

Úsměv mu ztuhl, když klíče nenahmatal.

Kde jsou?

Automaticky se podíval na staré místo, kam klíče schovávali s dědou, když se jim nechtělo brát je se sebou.

Byly tam. Ty, co se po smrti dědy nenašly.

Daly se poznat na první pohled. Měly přívěšek, takového malého barevného panáčka, kterému chyběl kus nohy. Na ten přívěsek nedal děda dopustit, protože byl vykopaný jeho vnukem na zahradě.

Vběhl do chalupy. Svezl se k zemi.

Byl tak vyčerpaný, že zůstal sedět na podlaze, i když mu byla příšerná zima.

Když otevřel oči, zjistil, že je v posteli. Kamna, jak se zdálo, ještě hřála, i když si nepamatoval, že by zatopil. Cítil se dobře a plný sil.

Vyšel před chalupu a lehl si do trávy, která studila.

Když chtěl vstát, nešlo to. Jako by ho někdo přikoval k trávníku.

Z mraků se snášel sníh. Na jaře nikdy nic podobného neviděl.

Začal máchat rukama.

Vtom si vzpomněl na motýla, kterého včera vykopl do zimy.

Teď jsou na tom stejně, až na to, že on zatím žije.

Uslyšel kroky.

„Co říkáš tomu sněhu, dědo?“

„Žádný sníh tu nevidím.“

Ten hlas patřil jeho přítelkyni.

 „Ty jsi přijela?“

„Přijela, ale ty jsi na mě nečekal. Kdybych neznala cestu k chalupě z těch tvých historek… Zlato, co se děje?“

Dotáhla ho do chalupy, zatopila v kamnech, uvařila mu čaj.

„Hned první noc mě vyděsil příšerný zvuk, když jsem si byl odskočit.“

„A nebyl to jelen?“ zeptala se. „Když jsem přicházela, pásly se na zahradě srnky.“

„Měl jsem šílený sny. Šel jsem se projít k táboru a potkal tam divnýho chlapa.“

„Při cestě sem jsem potkala jednoho bláznivýho týpka, co byl oblečenej jako potulnej mnich. Mohl to být klidně ten samý.“  

„Jo? A jak mi vysvětlíš, že se tu objevily klíče dědy? Myslím ty, co se ztratily, když se oběsil.“

„Myslíš ty s tím přívěskem, jak jsi mě s nima strašil, než jsi odjel?“

Zůstal na ni koukat s otevřenou pusou.

„Asi mi tady z toho hrabe.“

Ukázala na notebook.

„Stačil jsi dopsat tu povídku?“

„Je hotová. Klidně se mrkni.“

Na monitoru se objevil text. Nemohla to být povídka, spíš nadpis, text obsahoval všeho všudy dvě slova:

 „Těšíš se?“