Z plesání

...a tančili až do roztrhání střevíčků...

Jsem samá třpytka.

Pozlátko.

 

 

Hlavně se poznat

pod nánosem líčidla.

 

 

Zmalovaná

vratkou závratí.

 

 

Mezitím vystydla

šíleně hrdá touha

po stým horempádu.

 

 

KDYKOLI ZLOSTNÍM

-KDYKOLI-

JSEM TROŠKU SAMA

V SMUTNÝ DVOJROLI.

 

 

Stražím. Kladu

si nohu před ruku.

A zpátky.

I uvnitř cetkovaná.

 

 

A ošperčená kapičkama

vína ze stříbrnictví

v jediný křížný ulici.

 

 

Jak žalně vobehraná

uřvaná písnička.

 

 

A přece někdy

(obzvlášť když čas

vyškrábne na

čelo další z vrcholků)

cítím se strašně

strašně maličká.

 

 

Tak nějak do žmolků.

 

 

Vířivá, říkáš?

To už dávno nebývám...

 

 

Jak  zrůda

z půli klečícího světa-

-tak klečím já.

 

 

Jak hrudná půda

trochu cudná

co praští pod nohama

a trochu hořkne

zbitá od podpatků.

 

Jak smilnej patník

s cejchem přiopilejch

zvratků.

 

Taky mi bejvá

přimrzlo od srdce.

Promodráno!

 

Za bezčasí pod polštářem

jsem vám daná.

 

A vždycky usnu

pozdě ráno.

 

A vždycky usnu

veršovaná.

---