čím

vším, jen ne sám sebou!

       Být tedy krajinou,

 

ale tou tichou, zmarněnou, usmýkanou,

jíž stydno se vysvlékat na okrajích cest.

 

A řinčet názvy ostinových vsí a

tisícletých měst.  A trošku si je plést

 

a trošku jimi

plakat.

Svádět je flétničkou, do níž

jsem dýchala-ještě zamala-lítůstky,

polámaná z poutí pořekadla,

všechnu sůl oceánů, měkkost závějí,

hořkost k ránu.

 

                     *          *           *           *          *

 

Umrzlíci poskakující okolo

usmolených chatrčí, nahlížející do

tmících oken jako do zrcadla.

 

Vymrzlá prostěradla tlukoucí

jim do kolínek, do dlaní, jak

ozvěnou vrácený falešný

zpívání.

 

                       *         *           *           *          *

 

To schnoucí smutný bodláčí se

po pankejtech protáčí a

cosi mumlá, opile.

 

Za poledne se unaví, tak

složí ostny do trávy a konec

zábavy.  Vedle něj

 

zpocená trnová košile.

Domlčeno.

Prázdno a

opuštěno, když začne defilé:

\\\"Zde kráčí vina za vinou...\\\"

 

A takhle bych se psala, kdybych

se stala krajinou.

---