Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHVÍZDAČI part 13
Autor
Bafomette
Poslední díl Hvízdačů. Nebo...vlastně ne tak úplně poslední. Epilogem (stejně jako prologem) je povídka KennyhoG Hvízdači. Díky za pozornost. B.
Magdě se zdálo, že se vrací domů. Bylo chladno. Tma. Kočičí hlavy pokrývala mazlavá mast deště. Kolem lamp vystřelovalo světlo v zářících bublinách. Dolů ulicí se valila mlha. Listopad. Zase ty zatracený mlhy. Přitáhla si kabát k tělu. Pořád to měla v hlavě. Pořád byla s Jakubem v horách. I po těch pěti letech. A dnes
se cítila unavená, rozmrzelá a tak se jí ten nepříjemnej pocit, spíš nevolnost, než strach, zakousl do břicha hlouběji než jindy.Sháněla celý odpoledne dárek pro Honzu k vánocům. A něco roztomilýho pro Aničku. A nikde nic, co by chtěla. Co by si pro ně oba doopravdy přála.
Mlha kolem ní zatančila. Lampy se scvrkly někam nahoru a bílý závoj Magdu obemkl. Zastavila se.
Vlastně to po tak dlouhým čekání byla skoro úleva. Nebála se. Stála, v jedný ruce tašku s nákupem, druhou ruku v kapse, sevřenou v pěst. Položila tašku na dlažební kostky. Taška ale nevydržela stát a převrátila se na bok. Vypadly z ní citróny a povysunul se síťovaný balíček s bramborami.
Pochopitelně, je to spíš trapný, napadlo Magdu.
Má tu tašku zvednout? Nebo ji nechá ležet? Stála na křižovatce, teď zrovna nikde žádný auto, jen černý zdi baráků a mlha. Mlha, která tancuje na opuštěnejch místech.
Pak se ozvalo hvízdnutí. Odráželo se ulicema... Magda najednou stála v šedým bludišti, v nějakým divným, pravěkým lese, město, který znala, zmizelo. Byla si téměř jistá, že i kdyby zvonila na zvonky a bušila na dveře, nikdo by jí neotevřel. Že by jí neměl kdo otevřít. Protože v celým městě byla jenom ona, vedle ní na bok povalená taška, tři pitomý citróny a balíček brambor. Ozvalo se druhý hvízdn
utí. Teď už se bála. Teď už se strašně bála. Ozvěny prvního zvuku se slily s ozvěnami druhého, navzájem se proplétaly a vytvářely ve vzduchu tenkou linku vysokého chvějivého tónu. Přidalo se třetí hvízdnutí.Magda si vzpomněla na slova v Eliščině deníku. Zpěváci. Co ta malá bytost věděla o strachu a o bolesti...to se teď měla možnost ona přesvědčit na vlastní kůži. Ozvalo se další hvízdnutí. Tak blízko. Čekala jaký to bude, když vám trhaj duši i tělo zároveň. Ale nečekala s hrdostí. Bála, se cítila, jak jí
po noze stejká horká krev.Z mlhy vyšel Jakub.
“Ahoj miláčku.” usmál se, slušelo mu to. Byl bledej od mlhy, elegantní, trochu kruhy pod očima...
“To je z toho, jak tě po nocích všude hledám.” jeho úsměv se rozšířil.
Umrtvující křeč strachu z ní opadla. Když se nestvůra ukáže, je po strachu. Pravidlo každýho strašidelnýho filmu.
Přistoupil až k ní. Za jeho ramenem se z hustý mlhy tu a tam vynořil stín, slyšela dech těch bytostí. Bylo jí z toho zle.
“Vědělas, že jednou přijdeme viď.” V jeho úsměvu zahlídla ostrý zuby. Byl už tak blízko? Dívala se na ty zuby. A na jeho oči.
“Tak jsme tady,” dokončil šeptem známý hlas za jejím uchem a současně ucítila jak se jí Neliny rty dotýkají na krku, pod uchem. Roztřásla se.
“Nechte mě...” zaprosila.
Jakub už stál u ní.
Políbil ji na rty a z jeho úst cítila chlad a mokrý zápach.“Nenecháme.” šeptl ještě.
Pak jí svým jazykem vnikl mezi zuby.
Magda sebou začala mlátit.
“Hvííííííííííííííííííííízd.”
Černá a bílá.
“Hvíííííííííííííííííííííííííííííííííííízd.”
Pod sebou cítil
a nerovnou zem. A do nosu jí zavoněla tráva.“Hvíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííízd.”
To už seděla.
“Kde je Anička?”
Honza seděl na dece vedle ní a natahoval ze šlukovky poslední zbytky. Hvízdalo to.
“Kde by byla, támhle běhá.”
Magda si vy
třela ospalky. Skutečně, mezi břízama se míhaly Aniččiny červený šaty. Kolem zelená louka, piknik v přírodě...vzpomněla si. Třepla hlavou. Pak se obrátila na Honzu.“To musíš hulit i o rodinným víkendu? Sakra to musíš hulit i se mnou a s malou.” praštila s
ebou zpátky do trávy. Pomalu se uklidňovala z toho pitomýho snu a čím dál víc vnímala vztek na tuhle pitomou realitu. Nad její hlavou bílé nebe pomalu ustupovalo tmavým mrakům. Zavřela oči. Jenda chvilku seděl potichu, jako by ani nevnímal její vztek zlost a beznaděj. Asi po deseti minutách ticha se konečně ozval:“
Z tohodle bude pršet, Magdi. Zavoláme Aničku a půjdem. Dnes asi není ten nejlepší den na piknik.\"