O výjimečnosti pohledu dávných židů na Stvořitele

 

   Židovský národ v minulosti, zvláště podotýkám v minulosti a ne v současnosti, měl výsadní postavení ze všech národů světa. Nestalo se tak však z nějaké libovůle. Podobnou pozici mohl zaujmout každý jiný národ, který by se byl schopen významně duchovně povznést tak, jak se to podařilo právě židům. Podařilo se jim to ale způsobem, jaký by si asi žádný národ nepřál. A sice, v prožívání bezvýchodné bolesti a utrpení.

   Jak konkrétně?

   Židé trpěli v egyptském zajetí a jejich utrpení se stále více stupňovalo. Stali se z nich otroci a zacházelo se s nimi jako se zvířaty. Dostali se do situace, v níž si uvědomovali, že nikdo a nic z našeho materiálního a fyzického světa jim už nemůže pomoci. Každé racionální, rozumové a logické zvažování možnosti obratu k lepšímu se ukazovalo jako beznadějné. Na vlastní kůži a do hloubky duše byla nimi prožita nedostatečnost rozumu a čistě materiálního snažení.

   Ale jak moudré úsloví říká, když se před námi zavře jedna brána, někde jinde se nám otevře druhá. Jen ji třeba najít. A protože před nelidsky trpícím židovským národem se zavřela brána nadějí v jakoukoliv materiální a rozumově racionální pomoc, otevřela se před nim brána jiná.

   Brána k užšímu kontaktu s Božstvím! K němu se začali židé ve své bezvýchodné situaci stále více upínat. K němu, jako k jediné možné pomoci začali stále intenzivněji a vroucněji směřovat své modlitby.

   A tak nakonec došlo k tomu, že židé získali takový vztah a takovou míru poznání a chápání Stvořitele, jakou neměl žádný z tehdejších národů světa. A právě na základě svého úzkého propojení se Stvořitelem a fixování se na něj, se postavil židovský národ na duchovní piedestal lidské civilizace, protože jeho pochopení a vnímání Božství bylo nejblíže skutečné Pravdě.

   No a nakonec došlo také k tomu, že jeho modlitby byly vyslyšeny. Z Výšin jim byl poslán pomocník v osobě Mojžíše, který je nakonec vyvedl z Egyptského otroctví a zároveň jim zprostředkoval Vůli Nejvyššího v podobě Desatera přikázání. Nimi byla židům, ale také celému světu ukázána cesta k pozemskému štěstí, ale zároveň i cesta ke království nebeskému.

   Všechno to, co se událo mezi židy a Hospodinem, se událo na základě neomylné logiky zákonů stvoření. Celkem konkrétně na základě zákona stejnorodosti. Jen nejvyšší možná míra duchovnosti určitého pozemského národa totiž umožnila navázat spojení s Nejvyšším.

   A právě účinky zákona duchovní stejnorodosti, fungujícího ve stvoření, nám dávají jasnou odpověď na to, který národ na zemi se v daném čase skutečně vnitřně dostal na takovou výšku, aby mohl najít spojení se Stvořitelem. Neboť mnozí si myslí, že mnohem duchovnějším směrem je například buddhismus, nebo indické Védy. Tato náboženství mají samozřejmě své velké přednosti. Mají však také své nedostatky, ale žádné z nich nemá takovou pevnou vazbu přímo ke Stvořiteli, jakou byli schopni nabýt dávní židé.

   Pokud například někdo naslouchá slovům současných přívrženců buddhismu, nebo indických Véd, slovo Bůh se v nich vyskytuje minimálně a velmi okrajově. Když však nahlédneme do Starého Zákona, téměř vše v něm se odvíjí od vzájemného vztahu jednotlivců, nebo celého národa k Stvořiteli. Takovou fixaci a takovou vazbu přímo vzhůru, k Nejvyššímu, jako k jedinému východisku všeho bytí, v buddhismu vůbec nenajdeme. A nenajdeme ji ani v indických Védách. Ale právě nalezení, získání a budování tohoto vztahu postavilo židovský národ na duchovní vrchol.

   O tom, že je to tak, svědčí také první dvě přikázání z Desatera, které jasně hovoří o potřebě vztahu a úcty člověka k Stvořiteli. No a samozřejmě, Ježíš, jako Syn Nejvyššího, pokračuje v tomto směřování a například svou modlitbu modliteb - Otčenáš, začíná právě nasměrováním člověka k nebeskému Otci.

   Jádro celého Starého Zákona a všechno to, o čem mluvili proroci zhutnil Ježíš, jako souhrn toho nejpodstatnějšího pro člověka, do dvou prostých bodů. Prvním je naučit se milovat svého Stvořitele celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. A druhým je naučit se milovat svého bližního, jako sebe sama.

   V těchto dvou větách je v přímočaré jednoduchosti řečeno vše, co člověk opravdu potřebuje. Zaprvé si potřebuje vybudovat živý, upřímný, láskyplný a srdečný vztah ke svému Stvořiteli, a zadruhé si potřebuje vybudovat živý, láskyplný, upřímný a srdečný vztah ke svým bližním. Z toho jasně vidíme, že dávné židovství a později křesťanství, které převzalo jeho štafetu, jsou hlavně a především o vztahu. A to v první řadě o vztahu ke Stvořiteli, což například v buddhismu, nebo v indických Védách absolutně chybí.

   Budováním tohoto vztahu vzniká totiž vlákno, kterým se naše osobnost spojuje se Stvořitelem. A právě tato vzájemná vazba je jedinou skutečnou jistotou v našem nejistém světě, kterou máme. Pokud se jí budeme držet v proměnlivosti našeho bytí a v různých životních bouřích, bude nás ona vždy držet nad hladinou a nedá nám utonout. A nakonec, když odložíme své fyzické tělo, naše láska a náš vztah ke Stvořiteli se stane pro nás cestou, vedoucí ke Světlu.

   Je však strašné, pokud někdo nemá žádné vlákno, které by ho spojovalo se Stvořitelem. Potom totiž nemá absolutně žádnou jistou a absolutně žádný pevný bod, o který by se mohl opřít. Potom ho nemá co podržet v proměnlivosti bytí, ani v nejrozličnějších životních bouřích. A když nadejde chvíle jeho pozemského smrtelného zápasu, nebude ničeho, co by ho po jeho fyzické smrti vedlo ke Světlu.

   A proto bude vydán napospas temnotě! A temnota ho obklopí, pevně přitáhne k sobě a nakonec zničí jeho osobnost. Osobnost, která se dobrovolně sama vzdala Světla. Osobnost, která  nerozvinula žádný vztah ke Stvořiteli, protože pro ni byly mnohem důležitější vztahy k tisícům jiných, nízkých a řádově bezvýznamných věcí.

   A tato fatální neschopnost rozlišit to, co je podstatné, od toho, co je podružné, zničí a navěky zahubí všechny, kteří jí podléhají. Neboť všechno jiné bylo pro ně důležité a podstatné, jen ne to skutečně nejdůležitější a nejpodstatnější.

   Na co jsme tedy ve své svobodné vůli zaměřili své chtění, to se stane našim osudem! Osudem života v případě vybudování vztahu ke Zdroji všeho Života. A osudem zničení a zkázy v případě ignorování jakéhokoliv vztahu ke Zdroji všeho Bytí.

   Pokud si někdo neumí představit, jaká má být a co konkrétně má znamenat láska ke Stvořiteli, tak je to v první řadě snaha o důkladné poznání jeho Vůle, a následně snaha o dodržování této Vůle v každodennosti vlastního života. Takto vysloveně konkrétně a reálně se má projevovat naše láska k Nejvyššímu. Má se tedy projevovat v našem životě v souladu s Vůlí Nejvyššího. Poznání Vůle Páně lze nalézt v učení Ježíše Krista, nebo třeba ve velmi detailním vysvětlení v díle "Ve Světle Pravdy".

   Člověče, co si ty sám svobodně zvolíš, toho se ti nakonec dostane! A dostane se ti toho proto, že si to ty sám tak chtěl! Pak však už budeš marně plakat a prosit! Pak už nic nezměníš!

   Změň se proto nyní, dokud je ještě čas a nasměruj svou duši k Nejvyššímu! Nasměruj ji k poznání jeho Vůle a ke snaze o tvůj vlastní život v souladu s ní.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

---