Kdysi

Již vzešlo slunce povstalo z hrobu

kohout se navrátil do orloje

ze stínů staví kříž zatlouká skobu    

světlo, jež dopadá do pokoje.

Ruce mé přibíjí v zápěstích objetím

skrz nárty k posteli s nohama tvýma

až mlha na oknech pláče teď dojetím

a kůži trápí mráz a krásná zima.

Jak podzim ruka tvá hledá mne v dotecích

svítání krvácí kapkami šípků

a mrtví jak kdysi oděni v oblecích

s růžemi u nohou na tisíc střípků.

Nasadil den stromům větvoví korunu

a ohnul po větru hřbet modrých trav

Měsíc dost kraloval v noci psům na trůnu

teď ptáci píšou nám po nebi zpráv.