Křeč u Křeče

 

Křeč u Křeče

 

30. 5. 1434 prohráli radikální husité bitvu u Lipan. Nebyl to však jejich konec. Táborských husitů se porážka příliš nedotkla. Tito, se svými spojenci svolanými z celých Čech a vedeni Janem Roháčem z Dubé  (1374 – 1437) napadli Soběslav patřící do majetku Oldřicha II z Rožmberka. Město vyplení a vypálí.  A to neměli dělat. Oldřich se mstí. Jeho vojsko napadá hrady a tvrze mající husitskou posádku a dobývá je, jeden po druhém. V případě Lomnice nad Lužnicí naráží na silný odpor a z Tábora se blíží pomoc pro obléhané. Táborští vyslali snad 1000 mužů ve zbroji a se zásobami a podařilo se jim zásoby doručit obléhaným. Oldřichovo vojsko nezasahuje a nechává táborské i odjet. Sleduje je však a na Pelhřimovsku u vsi Křeče, táborské napadá. Překvapení husité nestačí sestavit vozovou hradbu a dojde k masakru. 800 husitů je zabito. Pokud si uvědomíme, že u Lipan jich padlo 1300, je jasné, že to nebyla jen šarvátka, ale praktický konec radikálních husitů. Oni se totiž z porážky nikdy nevzpamatovali. Boj na hradě Sionu byl jen poslední šarvátkou desítek radikálů v čele s Roháčem. Mnoho zbylých husitů se dávalo najmout do vojsk jiných pánů, někteří dokonce bojovali ve vojsku krále Zikmunda proti Turkům. Zlato je zlato.

 

 

 

 

 

Křeč u Křeče

 

Jó hó hó! Dobře to dopadlo!

 

My dojeli a krumlovští jen z dáli koukali.

 

Teď na dálku nás sledují. Bojí se. Jo ho hó!

 

My máme vojsko veliké. Ví, zle by dopadli.

 

 

 

V dálce je malá vesnice. Křeč prý se nazývá.

 

Tam odpočinu nohám svým. Sil jim dost ubylo.

 

Křeč v lýtkách mám a zbraně tíž se v rámě zarývá.

 

Vody se z měchu napiji. Mnoho jí nezbylo.

 

 

 

Vozu se rukou přidržím. Cesta je prašná. Dlouhá.

 

Srpnové slunce nad hlavou a nikde žádný stín.

 

Jede jí řada povozů. Však jinak, hrstka pouhá.

 

Tam, u Lipan jsme prohráli. To teď již dobře vím.

 

 

 

Za námi vojsko krumlovské, před námi další boje.

 

Jdu, kam mi Roháč přikáže. Mužně se vrhám v seč.

 

Jsem žoldnéř. Rvu se za cizí. Já nemám žádné svoje.

 

Jsem bez rodiny, Bez přátel. Mám jen svou zbroj a meč.

 

 

 

Již na dohled je vesnice. Chalupy, fara, kostel.

 

Čeká nás voda chladivá. Jabloní klidný stín.

 

A ty, kterým Pán dopřeje, možná i pevná postel.

 

Já usnu klidně na slámě. Po jiném netoužím.

 

 

 

Na kopcích kolem dokola se jezdci zjevili.

 

My pozdě jsme je spatřili a oni útočí!

 

Vozovou hradbu stavíme, však jsou zde ve chvíli.

 

Kopí a meče. Ryk a prach, jenž vniká do očí.

 

 

 

S velikou ranou na hrudi jsem pod keř tady pad.

 

Kopí mě k zemi srazilo a vím, že nejsem sám.

 

Stovky mužů jsou pobity. Některé setne kat.

 

Končí má cesta životní. Já na kahánku mám.

 

 

 

Již nevrátím se do lesů, kde zvěř jsem lovil rád.

 

K potůčku v kraji pod horou a k mámě buclaté.

 

Já odešel jsem od mámy a rval se, bil a krad.

 

Ty cesty domů zarostly. Jsou sněhem zaváté.

 

 

 

S bandou jsem vozy přepadal. A statky bohaté.

 

Krumlovští? Ti nás honili a mnohé dostal kat.

 

Já chtěl si zlata naloupit. Na víno. Na gatě.

 

Však pán se dělit neuměl. Vůbec mě neměl rád.

 

  

 

 Slunce zapadá za hory. Přišel večerní chlad.

 

Všichni, jak zdá se, odjeli. Jen mrtví zůstali.

 

Bolest již skoro necítím. Ani žízeň, či hlad.

 

Usínám. Dlouho trvalo, nežli mě dosta…

 

---