Milan - část 7.

A s kým by to nezamávalo?

Otec byl utlačovaný ňouma, který měl sice obě děti upřímně rád, ale tak nějak nevěděl, jak to dát najevo. Navíc si zvykl moc nemluvit, pokud to nebylo nutné, aby se vyhnul potenciálním konfliktům. Nemohl se tak dost dobře ani zajímat o jejich úspěchy, natož aby je pak za ně mohl pochválit.

Matka chválila zdrženlivě. Přestože věděla, že její děti jsou skvělé - a Milan samozřejmě víc - měla pocit, že její přísná výchova má své ovoce. A tak věděla, že musí Milana bez přehnaného sentimentu tlačit k lepším a lepším výkonům, jinak neměla šanci na vysněnou seberealizaci.

Irena byla naprosto normální mladší sourozenec, kteří říkají sice hodně věcí, ale upřímný zasloužený obdiv mezi ně většinou nepatří. A i kdyby se o to snad pokusila, nemělo by to pro Milana přece žádnou váhu, protože šlo přece jen o mladší sestru.

Ale teď byl dobrý. Byl nejlepší a věděl to. Lídr party, který každému vyprávěl o tom, jak poletí na olympiádu, a oni mu to věřily. Holky se rády ukazovaly na tribunách stadionů, obzvláště když se závody konaly v nějakém vzdálenějším městě, takže cesta za podporou jejich idola musela být nutně spojena i s přespáním někde spolu s týmem. Přespání bylo pak samozřejmě spojeno s divokou párty. 

Milan zběžně procházel povrchními pubertálními vztahy s flaškou v ruce a cítil se jako bůh. Představoval si, jaké večírky bude asi prožívat jako olympijský vítěz.