Podzim Kerouac

Padá listí

vítr těžce dýchá

a dělnické autobusy zívají dveřmi nástupů a výstupů

je brzy ráno, kdy noc ještě neusnula a den není probuzen

kdy i holubí hledí na svět jen jedním okem

a kočky se vrací z hvězd

jen poštovní doručovatelky již vláčí složenky, smuteční parte a soudní obsílky

a diskrétní obálky s prostředky na erekci

pouštím si rádio a hned ho vypnu

jen proto, abych si uvědomil ticho, které tak nastane

kdy i spadlý špendlík mlčení zvoní hranou prvních slov

a nechávám to přicházet

myšlenky na přítomnost i obyčejné pitomosti

jako jak dlouho tady ještě budu a tak

a pak si zaliji čaj a vůně horké vody se mi sráží na tváři

miluji ten okamžik, kdy se sáčku spustí jeho chuť a nechává za sebou stopu jako krev

pak přidám umělý cukr a šťávu z citronu a med a trochu prachu našich mrtvých

který je všudypřítomný

a zavřu oči

chci zůstat neviditelným po zbytek dne

být nepovšimnut tělem i duší a spatřit tisícem očí najednou

převádět slepé, kteří si jen myslí, že vidí

zpívat k hluchým, kteří si jen namlouvají, že slyší

hovořit k mrtvým, kteří se s vámi vsadí o cokoliv, že žijí a ukáží vám výpis z banky

a dávat almužny času svého na zastávkách na znamení  

těm, kterým už nikdo nezastaví

a taky se pomodlit

jenže kde hledat dlaždiče, ke kterým bych poklekl a směl bych tak být sprostý k Bohu

protože emoce jsou při modlení nutné stejně jako při šukání

a kde najít kněze se srdcem

protože kdo nemá srdce je němý víc než ryba i když mu ústa přetékají otčenáši i zdrávas

zkusím projít město a třeba se potkám

nahlédnu do nejposlednějších náleven a třeba se tam se sebou opiji

vejdu do chrámu a nafackuji si za své pokrytectví, s kterým přistupuji k životu

a zpřelámu hnáty svému stínu, neboť mi připomíná a zároveň to nebolí

a pak se tě na nic neptat

a tvrdě ti to udělat

a odpustit ti, že mluvíš k Ježíši, Bohu i čuráku v jeden okamžik  

neboť láska je jen jedna

 

 

 

---