S láskou, Nina

Po nocích ještě pořád slyším to ticho. To nic, které se najednou rozprostřelo bytem. Jako mávnutím proutkem. Co jsem to za ženskou? A jsem vlastně ještě vůbec ženská?

A co víc, jsem ještě člověk?

*****

Jednou to potká každou. Pár minut slávy v náruči někoho a zároveň nikoho. Letmé pohledy přerůstající v o něco důkladnější doteky, první splynutí rtů, a nakonec ten nestoudný tanec v propletenci lidských těl. Byly dny, kdy jsem netoužila po ničem jiném. Zamilovat se, někomu patřit a neodvratně s ním splynout.

Odmala jsem měla před očima všechny ty princezny, které se nakonec přeci jen dočkaly svých princů. Před spaním jsem si představovala, že i já jsem jedna z nich. Bylo to snadnější než otevřít oči a postavit se světu čelem. A pak jsem vyrostla. S hořkou pachutí jsem si začínala uvědomovat, že svět patří jen těm, kteří se z něj neposerou, a že princezny zmizely společně s tatíčkem Masarykem a trojbarevnou vlajkou.

Přibližně tohle se mi honilo hlavou, když jsem poprvé vkročila na prkna, co znamenají svět.

„Jméno?“ dolehlo ke mně ze tmy. Byla jsem trochu nesvá z toho, že nevidím do hlediště. Oslepovala mě záře reflektorů a jen stěží jsem rozeznala siluety dvou mužů.

„Nina,“ hlesla jsem a rukou jsem si trochu zaclonila oči. Chtěla jsem je vidět. Chtěla jsem vidět do tváří těm, kteří mě budou soudit. Nestyděla jsem se. Za sebe, ani za to, čím jsem a kým budu.

„Prosím,“ odpověděl pro změnu druhý hlas a ve vzduchu jsem skoro cítila to pokynutí rukou. A následující slova jako by předznamenala celý můj osud.

Pamatujete, jak jste zastřelil racka? Náhodou přišel člověk, spatřil ho a — nemaje nic jiného na práci — přivedl ho do záhuby...

Vzpomínám si, že jsem do toho tenkrát dala celou svou duši. A to byla chyba. Přesně tak se totiž člověk upisuje peklu. Nic moc nám neřekli. Všechny si poslechli a pak nás vypustili do noční tmy. Ostatní začali už vevnitř tvořit hloučky podle míry vzájemných sympatií. Já si držela odstup.

„Nino?“ projelo oslovení noční tmou. Zastavila jsem se a otočila hlavu. Hlas byl povědomý, tvář jsem ale neznala.

„Jsem ten, co seděl v hledišti,“ dodal a vzápětí mi cpal ruku. „Boris,“ dodal a chvíli čekal, že mu ji přátelsky stisknu.

„Tak se dneska ještě někdo jmenuje nebo jste si to právě vymyslel?“ ucedila jsem a znovu přidala do kroku. Boris se ale nenechal odradit a odhodlaně se snažil držet se mnou krok, stejně tak jako jsem se já o něco později snažila držet krok s ním.

,,Co byste řekla vínu?“ nenechal se odradit.

,,Co byste řekl tomu, že byste vypadnul?“ odsekla jsem a odhodlaně kráčela dál.

,,Stejně vám teď nic nejede,“ ucedil pobaveně a škodolibě sledoval, jak zoufale hledám v jízdním řádu nejbližší spoj. Měl pravdu, mizera. Cítila jsem, jak se mi do těla pomalu vkrádá chlad. Byl listopad. Stromy dávno shodily své listnaté hřívy a teď smutně čekaly na první pohlazení sněhu. A Praha působila podobně pustým a bezútěšným dojmem. Odevzdaně jsem kývla. Cizí město mi nahánělo strach. Ale z Borise jsem, nevím proč, cítila pach pekla.

První kapka vína mi zbarvila tváře.

Druhá zrychlila tep.

Třetí rozvázala jazyk.

Poslední rozevřela náruč.

Když jsem se ráno probudila, Boris byl pryč. V první chvíli jsem zpanikařila. Nadávala jsem si do hloupých hus a důvěřivých holek. Pak jsem ale na nočním stolku objevila nenápadný bílý lístek s krátkým textem:

Dnes v 10:30 na prknech, jež znamenají svět.

B.

A tak jsem se stala herečkou. Občas jsem si lámala hlavu s tím, jestli bych se bez Borise tak daleko dostala. Boris mi sehnal byt, sehnal mi angažmá a v prvních dnech sám sebe obsadil do role mého osobního průvodce městem. Sebral mě na ulici jako beztvarou hroudu a hnětl mě a tesal, vštěpoval mi rysy, ostřil mi hrany a vdechoval mi život. A aniž bych to sama postřehla, začal hluboko ve mně klíčit i on sám.

Znenadání ale přestal chodit.

Nepřišel jednou.

                        Dvakrát.

                                   Neukázal se týden.

Hrdlo mi začínala svírat úzkost.  Marně jsem si lámala hlavu s tím, kde jsem udělala chybu. Řekla jsem něco špatně? Řekla jsem toho moc nebo snad málo? Nevydržela jsem to. Musela jsem ho najít. Ale kde? S mrazením jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kde bydlí. Scházeli jsme se u mě. S jistou jsem znala jen divadlo, ve kterém pracoval.

Vrátný si mě měřil od hlavy k patám. Nakonec rezignovaně načmáral na kousek papíru adresu. Rychle jsem mu poděkovala a vyběhla jsem ven. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem se vlastně ani nepřezula. Tou dobou už Prahu tížila vrstva sněhu. Ten mi pomalu prosakoval pod látku papučí a nepříjemně mi svými ledovými ostny bodal do chodidel. S ještě horkou adresou Borise mě ale ani zimní chlad nemohl zastavit. Zdánlivě bezvýznamný kousek papíru dokázal prohřát celou mou lidskou skořápku.

Míjela jsem lidi, míjela jsem výkladní skříně obchodů a míjela jsem domy. Odhodlání najít ho sílilo s každým krokem. Představovala jsem si, že náhle onemocněl. Že se smekl na schodech a teď nemůže vstát. V zajetí vlastní mysli jsem klouzala zimní krajinou mezi domy a hledala Borisovy dveře. A pak u jednoho z těch na vlas stejných domů…

,,Nino, co tady děláš?“ pronesl a hlas mu protkal úděs. Spolkla jsem knedlík v krku. Představovala jsem si, že mě uvidí rád. Další scénáře jsem si nepřipouštěla. Oněměla jsem. Tiše jsem mu hleděla do očí. Částečně jsem ještě doufala v to, že mě obejme. Ale najednou byl tak nějak cizí.

,,Musíš hned vypadnout, slyšíš?“ řekl polohlasem a zatřásl se mnou. Jeho sevření bolelo. A tón hlasu mi rozdíral duši. Až po chvíli jsem si uvědomila, že nás zpoza okna sleduje zvědavý pár ženských očí.

,,Vypadni…“ sykl výhružně a zmizel za vchodovými dveřmi.

Den na to jsem zjistila, že pod srdcem nosím jeho dítě. Zpočátku se mi ten pocit líbil. Hrdě jsem si do kapsy schovala první snímek z ultrazvuku. S příjemným šimráním, v očekávání něčeho kouzelného a nového jsem znovu a znovu vytáčela jeho číslo. Bez odpovědi. Párkrát jsem se znovu vydala až ke dveřím jeho domu. Ale ten zvědavý pár ženských očí tam byl pořád. Neochotně jsem si připustila, že Boris už jednu ženu má. A že jí nejsem já. Nicméně, tajně jsem doufala, že ho ta malá černobílá fotka rozněžní, že znovu rozezní všechny jeho struny a naladí je na mou notu. Že znova budu jeho melodií, jeho múzou a vším, čím jsem až do nedávna byla.

Nepiště víc, jen padla jste do mé léčky a pro mé štěstí na to své zapomněla…

Nesnesu Vás a Váš ustavičný nářek.

Miluji rád.

Jen podotýkám…

Tehdy jsem poprvé pocítila ten odpor. Cítila jsem, jak ve mně Borisova zrada zapouští kořeny. A chtěla jsem je vyrvat. Bylo ale pozdě. Kořeny pronikly moc hluboko a doktoři je odmítali dostat ven. Celých devět měsíců jsem cítila, jak mi čím dál víc tlačí na žebra. Přísahala bych, že jsem cítila, jak s jeho rozpínáním jedno po druhém praskají. V noci jsem se hrůzou budila a nemohla jsem se nadechnout. V těch chvílích jsem si myslela, že prasklo poslední žebro a probodlo mi plíce. Deformoval a znetvořoval mi tělo. Svíral mi orgány a měnil mě k nepoznání. Občas mě napadlo, že bych si ho zkusila vyrvat z těla vlastníma rukama. Měla jsem na to přeci právo. Bylo to přeci moje tělo…

Po večerech jsem pila víno a odevzdaně skákala ze židle. Doufala jsem, že mě sám od sebe opustí, nechtěla jsem mu být tělem, natož matkou. Čas od času, v dnech největšího zoufalství, jsem se nořila do vařící vody. Nehty jsem zarývala do obruby vany a snažila se vydržet tu bolest. Ona bolest ale stále souvisela jen s teplotou vody, plod nadále zůstával nedotčen a pevně uzavřen v mé skořápce. Aby toho nebylo málo, často mě sám provokoval. Třeba když jsem večer ležela u televize. Snažil se svými chapadly prorazit mou břišní stěnu a dával mi patřičně najevo svou přítomnost. Ve chvílích nejvyššího zoufalství i zlosti jsem se ho za to chapadlo snažila chytit, pořádně s ním zacloumat a zatřást… Vždycky byl ale rychlejší.

Boris se neozval. Pravidelně jsem mu do schránky nosila snímky z ultrazvuku. Nedočkala jsem se žádné odpovědi ani zájmu z jeho strany. Nechápala jsem to. Ten shluk buněk v mých útrobách přeci nepatřil jenom mně, byl zčásti také jeho. Proč bych se ho tedy nemohla zřeknout i já sama, když on to udělal dávno? Proč bych měla nést břímě za to, co jsme prožívali spolu…

V srpnu se rozhodl, že mě opustí. Se škodolibým smíchem jsem sledovala, jak sestupuje dolů. Po vnitřní straně stehen mi tekly první pramínky krve. Tělo se konečně rozhodlo ho vypudit, já rozhodně nebyla proti. Odevzdaně jsem se posadila na schodiště a se sílícím tlakem v útrobách jsem s napětím očekávala jeho příchod na svět…

„Ženská, co tady děláte? Proboha, vždyť rodíte!“ zhrozila se sousedka a navzdory mým námitkám mi přivolala pomoc. Položili mě na nosítka, naložili mě do auta a za burácení sirén mě chtěli obětovat bílým plášťům.

Přijeli nejspíš právě včas. Představení šlo do finále. Bolestí se mi křivila tvář, kroutila jsem se a snažila se najít lepší polohu. A v mysli jsem to samé přála Borisovi. Představovala jsem si, jak se v pohodlí svého domova svíjí v porodních bolestech, jak i z jeho vlastního těla vychází to, co svou lehkomyslností dopustil i stvořil. Jak se jeho pěstěná tvář pitvoří v bolestech, jak se mu krčí čelo a rozevírají nozdry… Jak trpí přesně tak, jak jsem jeho zásluhou trpěla i já.

Ticho prořízl dětský pláč. Lékaři mi gratulovali k tomu, že mám chlapečka. Jak jinak. Borisova důkladná kopie. Věnovala jsem mu jediný pohled. Podobal se mu až hanba.

„Vy nemáte radost?“ podivila se sestřička. Odvrátila jsem hlavu. Netušila jsem, že vlastní zkáza může nabýt hmatatelné podoby.

A tehdy Boris začal po nocích slýchat pláč. Noc, co noc jsem chodila pod jeho okna a pořád dokola jsem pouštěla tu srdceryvnou melodii.

Borisi, slyšíš? Tvůj syn pláče. Borisi, vstávej! Měl bys ho nakrmit a na rukou ponosit. Ale no tak, Borisi.

Až jedné noci pláč docela ustal.

„Chybí vám tam adresa odesilatele,“ upozornila mě žena za přepážkou. Nevyvedlo mě to z míry. S chladnou hlavou jsem do levého horního rohu načmárala cizí jméno i adresu a předala jsem balík k odeslání.

Borisi, Borisi, mělo Vaše ústa…

Borisi, Borisi, měl jste u mě zůstat…

Zatímco se vyhřívám na prosluněné pláži a konečně nabývám pocitu, že jsem začala skutečně žít, přemýšlím nad tím, jestli se balík podařilo v pořádku doručit. Na špatné adrese by se jen těžko setkal s porozuměním a pravděpodobně by se i minul svým účelem. 

A tady nikdo nic netuší. Potřásají mi pravicí, chovají se ke mně s úctou a respektem. A tak to i zůstane.

To tys zabil, Borisi…