První

Je podzim ve větvích a listí sněží

na zemi spadané barvami taje

jako kůň splašený čas kamsi běží

je sklo mlh na oknech od pokoje.

Tam my se hledáme jako snad poprvé

jako bych nalézal neznámou zemi

svítání tělo mé zalilo od krve

prolité ostřím tich i slovy všemi.

A pohled postojí, když tvůj se zastaví

spojí se v jedno též jak v bludném kruhu

z doteků zlámaní líbáním bolaví

změnil se okamžik ten v krásnou duhu.

Kdo první vstane dnes z postele vystoupí

do písku pokoje, kde již v prach příští 

otiskne přítomnost, minulé pochopí

a spatří budoucí jak v sen se tříští.