Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLegenda o Gerlachovi_03_Satan
Autor
lukaso16
Len čo si Gerlach na svoju stranu získal aj druhú skupinu zbojníkov, posádka hrádku Čeladná sa znásobila. Proti banditom zo severnej časti nebolo treba bojovať. Obor ich zlákal sladkými rečami a sľubmi o stálom príjme a prepracovanom dôchodkovom systéme – ak sa ho teda dožijú. Zbojnícke remeslo pre nich už nebolo také zaujímavé.
So svojimi novými mužmi podnikal hradný pán výpady do okolia. Kedysi bezpečné trasy iných hradov ohrozoval a kántril pocestných. Chýr o brutálnych zlodejoch, ktorých vedie ozruta, sa niesol po celom kraji. Cudzinci teda začali využívať jedinú bezpečnú cestu – cestu pod hrádkom Čeladná. Gerlach neváhal a vyberal príslušné clo. Zlato, striebro, dobytok, obilie, ovocie, víno, ba aj ženy na rozptýlenie posádky. Na stromy, ktoré lemovali konkurenčné trasy, pripevnil oznamy, aby pocestní využívali jeho chodníky – strážené vo dne aj v noci. Kto si predsa len zvolil iný chodník, zle dopadol. Nakoniec sa v kraji chodilo iba po jednej ceste, ktorú nazývali Bezpečnou Gerlachovou stezkou.
Časom ju obor nechal vydláždiť, aby sa na vozoch nehamovali kolesá. Pod hradom zriadil malú kováčsku dielňu, farmu a pekáreň, ale tá o chvíľu skrachovala, lebo celú zem trápil nedostatok obilia. Ani Čeladnú neobchádzal hladomor a poviem vám, to bol ten najhorší mor zo všetkých morov, lebo ste proti nemu nemohli byť imúnni. Hrad však Gerlach postupne rekonštruoval a spevnil veže aj múry. Sýpka v ňom mala aspoň čiastočné zásoby. Postupne aj peniaze v hradnej pokladnici pomaličky pribúdali.
Pán hradu všetkým pocestným odporúčal, aby navštevovali miestne pohostinstvo. Krčmár odvtedy obra vítal pri vstupe bozkami. Dokonca si na tento špeciálny rituál zvítania zaobstaral drevený hokerlík. Plno mal každý deň, tak zamestnal jednu miestnu krásavicu. Volala sa Anka a strašne ma hecovala. Aj mojich kamarátov. Miestni dokonca ponúkali pocestným ubytovanie vo vlastných domoch. Ekonomika pod hradom sa zrazu zobudila zo svojho tisícročného spánku.
Život sa Gerlachovým pričinením zmenil. A keď sa vám zrazu začne dariť, ako špinavé krysy z tmavých tieňov začnú vyliezať vaši nepriatelia. Najprv sa iba ostýchavo pýtajú, čo ste zač, obhliadajú si vás zobďaleč, ale každým dňom sa čoraz viac približujú. Neskôr vidíte, ako na vás gánia, otáčajú sa chrbtom a šepocú si. Sú hneď za vami, až cítite dych, z ktorého vám stekajú cícerky potu po chrbte. A raz, keď sa iba tak prechádzate po ulici, zahryznú sa do vás.
Všetko boli iba metafory, ale nenávisť ľudí voči Gerlachovi bola skutočná. Vizionár to vedel. A vedel aj, čo má robiť. Na svoju stranu si získal chudobu, pretože s úbožiakmi sa najlepšie manipuluje. Pomáhal bedárom, chorým aj vojnovým veteránom. Krajania k nemu prichádzali s prosbami o radu. Ale čo by to bolo za podporu – mať na svojej strane iba chudobu. Náklonnosť prostého ľudu bola jedna vec, náklonnosť armády zase druhá.
Gerlach reformoval vojsko. Hoci mal sotva päťdesiat mužov, pravidelne im platil a podpísal s nimi zmluvy. Za ich lojalitu, službu a, ak na to príde, aj život, im zaručil, že po desiatich rokoch pri meči dostanú od pána pole a prostriedky na vybudovanie domu. Prípadná vojnová korisť sa bude deliť rovnakým dielom. Vďaka tejto reforme naverboval Gerlach viacerých paholkov, ktorých lákali romantické vidiny o boji a o živote.
Ale späť k našim krysám. Jednou z prvých bol rytier z vedľajšieho kraja. Obrovým pričinením skončil na mizine. Na jeho opustenom hrade ostali iba najbližší a starci. Aj žena ho opustila. Aká krásavica to bola! spomínal šľachtic, ktorému tu v kraji nehovorili inak ako Satan.
Satan bol hrdý muž. Ešte pred rokom vyberal clo za prechod po ceste, ktorú strážil, ale jeho dobre organizovaný biznis stroskotal. Podobne ako všetky ostatné obchody – predaj hnusného vína, psieho či konského mäsa.
„Z čeho mám jako žít? Mám své nároky,“ sťažovala sa Satanova manželka, krásna Sofia. „Co jsi to vůbec za chlapa, že si nevíš poradit s tou ozrutou. Lidé ve vsi se ti za zády smějou. Ani v posteli ti už nestojí. Dokážeš ty ještě vůbec někoho vyděsit?!“
„Mlč, ženo!“ okríkol ju, ale kráska akoby nepočula.
„Mé přítelkyně se dávno promenádujou po Praze, nebo po Prešporku, a co já! Já tady kysnu s tebou, starče! Čert mi tě byl dlužen. Už jenom u džbánu sedíš a slopeš, hovado. Jdi a dělej něco už!“
„A co mám podle tebe dělat. Nevidělas ho? Nevíš, jak vypadá? Zabil by mně.“
„Tak bys aspoň zemřel jako chlap!“
Po týchto slovách manželke vylepil, až prepadla cez polovicu komnaty a narazila do rohu postele.
„Už buď sticha, ženo. Nebo, přísaham, zabiju tebe.“
„To je to jediné, co umíš, hajzle. Stáhnout ruce na ženu,“ vypľúvala krv omráčená.
„Budeš poslouchat!“
„Nebudu! Nebudu! Nebudu!“
Vytiahol ju na posteľ a strhol z nej šaty. Škrabala, hrýzla a kopala, ale skúsený bojovník Satan sa iba uhýbal a nechal ju unaviť sa. Presne takto to mal rád. Keď jej z úst tiekla krv a vpíjala sa do jej čiernych kučier.
„Tu máš!“ bil ju do tváre. „Na! Tak! Budeš poslouchat!“
A keď už takmer nevnímala, pocítil silu v slabinách. Opäť bol mužom na správnom mieste. Znova cítil život. Ale iba na chvíľu. Náhle všetko strácalo zmysel.
„Né!“ zrúkol a z nepríčetnosti bil manželku hlava-nehlava.
„Můj pane!“ vstúpil dnu strážca.
„Teď ne, Tomáši. Hlupáku, nevidíš, co dělám.“
„Můj pane, tvoji nejbližší muži odtáhli. Přidali se ku Gerlachovi.“
Satan zamrzol. Pozrel na svoju zbitú ženu a prišlo mu ľúto. Vytiahol si nohavice a ukryl v nich mrzáka.
„Zavolej felčara,“ povedal Tomášovi.
„Pane, tvý muži...“
Satan sa rozplakal. Videl iba doráňanú tvár ženy, ktorá sotva dýchala. Mal by sa ovládať. Veď iba na nej záleží.
„Pojďte,“ Tomáš vzal pána za ruku a usadil ho pri okne. Z džbánu mu nalial plný pohár vína a šiel skontrolovať zúboženú. Žena mala rozťaté ústa, oči napuchnuté a ticho stonala. Sluha odbehol po ľadové obklady. Satan zatiaľ vypil celý džbán.
„Ke Gerlachovi, říkaš?“
„Ano,“ odpovedal Tomáš pijanovi, utieral krv z bezbrannej a obliekal ju. Tá sa po chvíli prebrala a začal opäť útočiť.
„Ne, ne, už je po všem,“ schmatol jej ruky sluha. „Už je dobře.“
Žena naňho prekukala spoza čiernych modrín na viečkach a pochopila, že jej nateraz nič nehrozí. Privinula sa k Tomášovi a rozplakala sa.
„Je po všem, je po všem,“ opakoval sluha.
„Zasloužila si,“ vravel Satan od okna.
„Odnesu ji dole a pošlu po felčara do vsi. Odpočinte si. Ja se vrátim.“
„Jo, jen se vrať. Pak půjdeme za tým obrem. A zabijeme ho,“ a len čo to Satan dopovedal, zaspal.
Tomáš zišiel so ženou do podhradia.
„Když tu zůstaneš, má paní, tak umřeš. Ten zlosyn si tě nezaslouží,“ hovoril žene, ktorú niesol v náručí.
„Je to pán kraje. Až bude chtít, kdykoli mně zabije.“
„Na jednom místě ti neublíži. Zařídil jsem to.“
Pred bránami hradu už stál koč a na ňom sedel mních.
„Vezmou tě do kláštera. Tam budeš v bezpečí. Počkej tam na mně. Satan už brzo zemře. Postarám se o to a vrátim se po tebe.“
„Nemůžeš ho zabít. Je to rytíř,“ namietala žena.
„Já ne. Ale jiní mohou.“
„Co chceš dělat, Tomáši? Pojď se mnou. Můžeme odejít spolu. Mám už dost toho mučení.“
„Příjdu si pro tebe. Počkej na mně, má drahá.“
Vyložil ženu na koč a pobozkal ju na čelo.
„Slib mi, že za mnou přijdeš,“ prosila Sofia, ktorá Tomáša bezhlavo milovala, hoci bol chudák.
„Slibuji.“
„A teď mně polib.“
Pobozkal ju a cítil, ako vpíja ženinu krv, ktorá mu stekala až do hrdla.
„Zab ho!“ šepla žena a mních plesol kone po chrbte.
Tomáš sledoval koč a zotrel si krv z pier. Keď jeho milovaná Sofia zmizla za zákrutou, vybehol do Satanovej komnaty. Rytier sa prebudil a pokynul sluhovi.
„Tomáš, seš jediný, kdo zústal. Jenom tobě můžu věřit. Na,“ dal mu malú ampulku.
„Gerlach má sílu,“ pokračoval Satan, „ale tohohle zabijaka nepromůže.“
Tomáš na nič nečakal a vyrazil k Čeladnej, ale nezamieril na hrad. Jeho kroky smerovali rovno do krčmy, kde vládol pijanský ruch. Miestnosť však stíchla, keď dnu vstúpil ozbrojenec v plášti. Miestni si ho chvíľu premeriavali, ale potom sa už venovali svojim záležitostiam v korheľoch. Často sa stávalo, že do krčmy vošiel cudzinec. Možno ďalší privandrovalec či vojak. Odkedy sem Gerlach prišiel, ves sa mala viac návštevníkov.
„Co jsi ráčite přát?“ opýtala sa krčmárova pomocníčka Tomáša.
„Pivo,“ odvetil muž.
Keď Anka priniesla nápoj, Tomáš ju stiahol k sebe na lavicu.
„Co to,“ šepla žena.
„Buď sticha,“ priložil jej nôž k bruchu tak, aby to nik iný nevidel.
Kráska takmer zhíkla, ale ovládla sa. Dych sa jej zrýchlil, až sa jej biele pahorky vytisli spod košieľky. Tomáš si to hneď všimol a pousmial sa. Žena sa červenala.
„Gerlach, chodí sem často?“
„Pořád, každý den,“ odvetila kráska. „Můj pane, čím jsem tě urazila?“
„Ticho,“ syčal Tomáš a ešte viac pritlačil nôž k žene. „Nic neříkej, dokud se tě nezeptám ja. Vidíš tohle?“
Tomáš vytiahol malú sklenú ampulku s čírou tekutinou. Blondína prikývla.
„Kdyš sem Gerlach zítra příjde, naleješ mu to do polévky nebo do piva. Rozumíš?“
Zdráhala sa, no napokon prikývla.
„Dobrá holka a teď pojď se mnou ven.“
Pred krčmou jej celú svoju pýchu natlačil do hrdla, až sa z toho povracala...
Po odvedenej práci Tomáš nestrácal čas a namieril si to rovno na Čeladnú. Strážcovia ho prehľadali a ohlásili pánovi. Gerlach si myslel, že ide o ďalšieho trhana, čo sa chce pridať k jeho posádke, a tak mu nevenoval pozornosť, ale Tomáš trval na stretnutí, až pán hradu privolil.
„Buď pozdravený, ó, Gerlachu, můj pane,“ vošiel dnu Satanov sluha.
„Čo chceš, drzý pútnik?“ zahrmel obor, ale neodvrátil sa od stola, na ktorom mal rozložené horiace sviece a rozčítané listiny.
„Nesu zvěsti, které by tě mohli zajímat.“
Gerlach na to nič nepovedal.
„Je to... sou to nebezpečné správy. Jsem z vedlejšího kraje. Od tvého souseda, kterému říkají Satan. Asi si už o něm slyšel. Ale možná nevíš, jaký mocný vlastně je. Je to bratranec paladína Tej Zeme.“
Tomáš stíchol, aby videl, aký dojem urobil na obra. Ale tým ani nehlo.
„Je teď velmi uražen. Jeho muži odtáhli k tobě. Ví, že teď nemá žádnou sílu, ale i tak proti tobě chystá vzpouru. Možná příjde dřív, než tušíš. Satan je rytíř, v celém kraji má nejvyšší titul a nenechá si líbit cokoli od nějakého cizince. Přišel jsem tě varovat, abys byl ve střehu.“
Opäť stíchol, no Gerlach nemal čo povedať.
„Jistě se teď ptáš, proč ti to vlastně říkam, když jsem vlastně jeho vazalem. Tak já ti to teda řeknu, můj pane. Miluji jeho ženu a samozřejmě miluji i její dedictví, když už mám být úpřimný. Ale nemůžu ho zabít. Má šlechtický titul, a tak bych hned potom visel. Ale ja chci žít, být tvým lénnikem. A správcem Satanova hradu... Jaká bude tvá odpověď? Odstrániš li ho, vysvětlí se to. Jsi teď pánem Čeladnej a máš i moc. Jsi už vlastně urozeným mužem. Co mi teda odpovíš, můj pane?“
Gerlach sa vystrel na lavici, ale nepozrel sa na sluhu. Mohutnými dlaňami si pošúchal čelo a privrel oči.
„Hovoríš ako slizký červ. Možno nie Satan je mojím nepriateľom.“
„Mluvil by s tebou tvůj nepřítel na tvém hradě, v tvé komnatě a před tvými muži?“ opýtal sa Tomáš. „Ja jsem tě jenom přišel varovat.“
„Tak to ti pekne ďakujem. A teraz, na oplátku, ja varujem teba. Dávaj si pozor na svoj jazyk aj na svoje činy. Nemáš v rukáve žiadne tromfy. Stráž!“ prikázal Gerlach mužom. „Vyveďte toho bastarda, nech sa pridá k vojsku, alebo nech z kraja vypadne. V tom prípade, nech zaplatí za bezpečný odchod domov.“
„Děláš chybu, pane. Jsem tvým přítelem!“ bránil sa strážcom Tomáš, ale tí ho mali pevne v rukách a ťahali ho preč z komnaty. „Tak dobře! Přidám se k tvému vojsku a možná jednou oceníš mé služby!“ kričal, ale strážca už zabuchol dvere a obor osamel.
Na druhý deň ráno Gerlach skontroloval vojakov, nútil ich každý deň cvičiť a pracovať na hrade. Každý mlčal, stál v pozore a riadne ustrojený.
„Á,“ zaceril sa Gerlach, keď v nastúpenej jednotke uvidel Tomáša. „Takže si sa pridal k nám. Prepočul som tvoje meno.“
„Jmenuji se Tomáš, můj pane,“ odvetil Satanov sluha.
„Tomáš... Dnes podávajú v krčme výbornú polievku. Nabudúce, ak ma budeš chcieť v noci vyrušiť, tak ťa v nej utopím, rozvarím a potom hodím psom. Rozumel si?“
Vojak neveriacky stál, pozrel na tú horu, ktorá sa mu prihovárala, ale zdalo sa mu, že zle počuje. A keď dlhšie neodpovedal, pristúpil k nemu zozadu akýsi chlap bez ucha a udrel ho do chrbta, až Tomáš od bolesti kľakol.
„Rozuměl si?!“ zvrieskol. „Odpověz pánovi!“
„Áno, rozuměl jsem,“ lapal po dychu Tomáš a potom sa postavil.
„Pokračujte v práci, vojaci.“
Muži sa pustili do roboty. V tie dni spevňovali hradby. Gerlach vraj niečo vetril vo vzduchu, a tak chcel byť pripravený. Krajom sa dokonca šírili správy, že ľudia v okolí videli skupiny tureckých jazdcov, ktoré plienia dediny. Pán Čeladnej dal vybraným sluhom pokyn, aby z kraja naverbovali do služby mladých chlapov. Okrem pláce a ubytovania im ponúka aj pravidelnú stravu a ak si prinesú vlastnú zbroj, dostanú tiež vstupný príplatok.
Gerlach predvídal, že čím bude armáda väčšia, tým ťažšie ju uživí, a preto sa pozeral na možné ciele v susedných krajoch, ktoré by mohol napadnúť. Opustené hrady boli síce ľahkou korisťou, ale prístupnejšie boli kláštory. Cirkevný majetok mal veľkú cenu.
O tomto všetkom premýšľal cestou do hostinca. Krčmár ho vítal predo dvermi slintavým božtekom. Gerlach to toleroval, pretože to pokladal za prejav úcty, hoci nechutný. Sadol si na svoje obvyklé miesto. Nemusel nič hovoriť, krčmár mu vždy nosil všetko z denného menu. Obor si zatiaľ premeriaval cudzincov, no a tí si zase premeriavali jeho. Ale nik dlho nestrpel pohľad pána Čeladnej. A naviac krčmárova pomocníčka bola na pohľad oveľa súcejšia. Dnes je akási zadumaná, uvedomil si Gerlach. Akiste prvá láska, vravel si v duchu.
Potom vstúpil do krčmy Tomáš, no obor si to nevšimol, pretože mali fazuľovú a od tej nedokázal odtrhnúť zrak. Satanov sluha videl, že Gerlach práve dojedá polievku, ale na stole nevidel žiadny korheľ. Práve mu však krčmárska kráska jeden niesla. Prichádzala s načapovanou smrťou. Vo chvíli, keď korheľ Gerlach chytil do mohutnej ruky a priložil k perám, aby sa do sýtosti napil, vyskočil z lavice Tomáš a zakričal:
„Nepi to, můj pane! Je v tom jed!“
Hostia sa vydesili, sami sa hneď pozreli do svojich pohárov, či je všetko v poriadku. Krčmárska kráska celá vybledla a chveli sa jej ruky.
„Satan ti posíla své pozdravy, podívej,“ pokračoval Tomáš, podišiel ku Gerlachovi, chcel mu vytrhnúť pivo z rúk a vyliať ho na podlahu, na ktorej by jed zasyčal. Ale obor sa postavil a sluhu odstrčil.
„Počas služby nemáš v krčme čo robiť,“ povedal Slovák.
Sluha hľadal správne slová, no nevydal zo seba ani hláska. Gerlach potom vypil korheľ na dva silné zábery.
„Né,“ šepol Tomáš.
Celá krčma stíchla. Niektorí vystrašení a niektorí v očakávaní. Stále boli v dedine dva názory, že za Gerlacha je najlepšie, a že možno aj najhoršie. (Veľa ľudí si stále želalo jeho smrť.)
Obor sa zrazu posadil, zmraštil čelo a vyzeralo to tak, že mu je zle. Privrel viečka a nadýchol sa. Oprel sa rukami o stôl, naklonil sa dopredu a... odgrgol si tak, že tí, čo pri ňom sedeli najbližšie, od tej chvíle nepočuli. Nad výčapom dokonca popukali hlinené nádoby.
„Vidíš? Ani jed ma neskolí,“ povedal Gerlach Tomášovi.
Vtom mu stolovníci a pijani zatlieskali, považovali ho za nesmrteľného a okruh jeho nepriateľov sa zúžil, veď kto už bude zabíjať muža, ktorého zabiť nejde. A aj Tomáš uveril, že je Gerlach nesmrteľný, veď krčmárke sám nakázal, aby na jed nezabudla pod hrozbou smrti... Ibaže by sa niečo stalo.
„Stalo sa niečo, sluha?“ opýtal sa Gerlach. „Vravel si niečo o jede?“
„Ja... Slyšel jsem zvěsti, že se tě Satan pokousi otrávit. Takže by ses měl mít na pozore.“
„Satan? To jeho meno sa mi nepáči, ale aj tak. Musíme zistiť pravdu, keď si nás tu všetkých tak vydesil, hlupák. Ty, Anka! Poď sem. Dal ti niekto jed, dievča? Hovor pravdu, inak z teba pravdu dostanem.“
„Můj pane,“ zamiešal sa do veci krčmár, „je to dcéra mé sestry, je to dobrá pomocnice, ona by nikdy nikomu neublížila. A jistě né tebe, nášmu chlebodárci. Prosím.“
„Mlč,“ zahriakol ho obor. „A ty, hovor. Dievča zlaté. Inak ťa zavesím za vlasy z hradnej veže, a tak tam budeš visieť na výstrahu, až kým neumrieš. Rozumela si?“
Krčmárka sťažka dýchala, slzy sa jej valili po lícach, ale prikývla. Stolovníci začali Gerlacha opäť nenávidieť. Nech dá tej kráske pokoj. Zavesiť ju za vlasy, veď to by bola škoda.
„Dal ti niekto do rúk jed?“ opýtal sa pán Čeladnej.
Čas v krčme sa zastavil a oči všetkých sa upriamili na bezbrannú. Bolo tu také ticho, až sme všetci počuli, ako si to v kúte rozdávajú myši.
Dievča napokon pohlo hlavou.
„To si kývla, alebo čo?“ uisťoval sa Gerlach.
„Áno...“
„Kto ti dal ten jed, dievča?“
Vtedy krčmárka zodvihla hlavu a pozrela sa na Tomáša, ktorý stuhol ako vyschnuté blato na Gerlachovej bezpečnej stezke.
„Bol to on?“ obrátil sa Gerlach na sluhu. „Dievča, bol to on?“ schytil Tomáša za rameno, až mužovi zaprašťali kosti a z jeho úst sa vydral slabý ston.
„Né, pane. Byl to Satan.“