Kdy?

Díky Kočkodane...

 

Ted jsem si to znovu cetl a verejne se projevuji pochvalným mrukem. (lehký úsmev)

 

Safián: děkuji za osvětlení situace... Já vlastně poezii nerozumím... Čtu ji a nějak zažívám, ale nerozumím... :) Jsem ráda, že ti přečtení (překvapení) bylo milé 

Moje poznámka směřovala k tomu, že v kategorii "jen tak pro radost" jsem našel dušičkové smutnění. Opravdu mě to pobavilo. Takové kouzlo nechtěného. Jinak je to docela pěkná básnička. Jako by vyrostla ze srdce krále českého básnického pesimismu K. H. Máchy. Včetně onoho Musašim kritizovaného expresivního závěru (viz Jako Trosky v světle bledém, Tichý tis a mnohé další). Potěšilo mě to. Myslel jsem, že podobné básnění je Čechům obecně protivné. A to nejen pro citovou účasti autora, kterou některé soudobé směry přímo odmítají.

Ne, ničemu to nevadí.

Často pobývám v domově seniorů a nejednou zírám s otevřenými ústy, jak rozdílně staré duše tam v těch sešlých přestárlých tělech sídlí.

Musaši: Vnímáme to jinak.... Ale myslím, že to ničemu nevadí :) 

A já zase moc nevěřím v tělo. Stárne, může onemocnět nebo utrpět nějaký úraz. Samozřejmě , že i duše může stárnout, trpět nemocemi, nebo být zlomena nějakým úrazem. Ale duše tím vším taky trpět nemusí. Duši lze posilovat a zocelovat až do smrti. Tělo lze zocelovat jen do určitého věku.

Prosecký:.. a tím to asi končí :) 

Musaši, díky za zastavení... v duši nevěřím... Něco z nás zůstane ve vzpomínkách blízkých lidí, v to věřím :) 

Úvodní metafory jsou velmi svěží a nápadité.(jasné hřbitovy, prázdné oči věnců, jasná srdce květin...hustota strachu...) Přestože je závěr na můj vkus příliš morbidní, tip dávám. V prach se obrátí jen tělo. Duše nikoli, pokud se nevzdá až do smrti. Někteří lidé se ale vzdávají velmi brzy. Možná proto, že je  baví - vzdávat se.

Nerozumím... Leda by šlo o zařazení v kategorii? Pak by bylo hezké mi to napsat, případně poradit, kam zařazovat, pokud to nechci zveřejňovat jako vážně míněné, děkuji 

Opravdu mě to rozveselilo.