Můj Bepi 9

Kapitola 9

Zpět k tajemné schůzce s Pepim. Jakmile Matěj vlezl do konviktu a došel až na nádvoří, otočil se a říkal, že tam nikdo není. Nevěřícně krčil rameny a bylo na něm vidět, že ho to otravuje. Křikla jsem na něj, že má jít na parkán, a on zhnuseně něco zadrmolil a šel. Asi po minutě přišel vrátný zavřít hlavní bránu. Byl neskutečně protivný a nechtěl si nechat vysvětlit, že je náš kamarád na parkánu. Chtěla jsem pro něj doběhnout, ale rezolutně mě zadržel. Rázně zavřel bránu a nám přislíbil, že to půjde zkontrolovat, ale že tam nikdo nemá co dělat! Tak jsme čekaly před bránou. Čas vůbec neutíkal, nastražovaly jsme uši, ale nic nebylo slyšet. Po dlouhých patnácti minutách vyšel vrátný ven a doslova nás seřval, že tam nikdo není a ať si takové fóry necháme pro jiné. Byla nám docela zima, a tak jsme se šly zahřát do blízké vinárny, po které mě mimochodem bolelo břicho, a nikdy více jsem tam nevkročila. Tam jsme čekaly na Matěje.

Zhruba po čtyřiceti minutách, kdy jsme už začínaly plašit a naše nejdrastičtější scénáře dostávaly reálné obrysy, na nás Matěj zavolal, že je v pořádku a nemusíme na něj čekat. Míša slyšela jeho hlas zvenčí, a když jsme vykoukly ven, byl nahnutý z okna v druhém patře a sdělil nám onu informaci. My samozřejmě umíraly zvědavostí a houkly na něj, že čekáme ve vinárce, kterou jsme pro jeho tupý mozek raději upřesnily ukázáním ruky. Když konečně přišel, napětím jsme ani nedutaly.

Vyprávěl, jak se potkali a jak se spolu ukryli před vrátným, potom si pro něj došel Pepi. Podle Matějova popisu to musel být on: „Celkem fajn týpek, hraje slušně na klavír a fandí Bohemians 1905!“ „Ale jak vypadal vzhledově? Ty pako!“ „Nevim, hubenej, blonďatej…“ opáčil, „ježiši, co měl na sobě?“ ptala se Míša, „to si nepamatuju,“ odvětil, „nějakou mikinu a kalhoty.“

Pepi mi později popisoval ono setkání a vím, že Matěj, stále do mě zamilovaný, byl riskantní volbou pro tento úkol. Prý se Pepiho natvrdo ptal, co s holkami zamýšlí, a že mu říkal, že nejsou k mání. On ho musel uklidňovat a vysvětlil mu, že to zvědavost ho přiměla přistoupit na takové setkání. Když se Matěj trošku uklidnil, nabídl mu Pepi za tu odvahu, že by mohli jít nahoru, kde má schovanou jednu lahvinku. Vysvětlil mu, že na konvikt má přístup, jakožto asistent, a jak panáky mizely s ostražitostí Matějovou, rozpovídali se oba dva a celkem si padli i do oka, nakonec tam spolu jamovali: Matěj na kytaru a Pepi na klavír.

Z Matěje jsme toho moc nedostali a navíc byl docela pod parou, tudíž jsem měla oprávněný strach z další zvratkové eskapády. Tentokrát se však uhlídal a vydržel nás obě doprovodit na kolej a sám se potom vracel na byt. Od té doby se sem tam navštívili, což byla pro mě jistá příležitost, ale byla to taková dvousečná zbraň. Nechtěla jsem Matěje ranit a využít ho k získání Pepiho. To by bylo opravdu sprosté. Dokonce jsem se snažila na Pepiho docela zapomenout, ale Matěj se s ním bavil čím dál tím víc a nakonec jsme byly pozvané na Pepiho výstavu, kterou Matěj pomáhal připravovat. Ospravedlňovala jsem se tím, a myslím po právu, že přeci není moje chyba, když se do mě někdo zamiluje a Matějovi jsem svoje odmítavé stanovisko několikrát řekla. Jeho snažení bylo obtěžující, kdyby nebyl kamarád, tak bych se s ním přestala stýkat, ale to dost dobře nešlo. Mohl si za to všechno nakonec sám, blbeček.

Pamatuji si, že mi hrozně dlouho trvala příprava na výstavu. Asi pětkrát jsem se převlékala, s líčením jsem to nechtěla přehnat, ale bez líčení bych si jít netroufla. Zvolila jsem černé kalhoty s bílou košilkou s decentními krajkami a s výstřihem tak akorát, nakonec jsem sladila doplňky, oblékla fialový kabátek, který všechno zakryl, a vyrazila. Míše se outfit líbil, ostatní holky nic neříkaly a kluci potom také ne, ale myslím, že jsem nevypadala úplně zle.

Na výstavě bylo pár soch z různých materiálů, některé se pohybovaly a některé byly spojeny s obrazy v jedno dílo. Obrazy mě zaujaly více. Byly energické, ale vždy šlo poznat původní námět, tedy alespoň zezačátku, po delším sledování se mi hned fantazie rozletěla po zvláštních patvarech, které však nebyly úplně abstraktní, do vzdálenějších končin. Velice mě zaujaly „pohyblivé“ sochy, kde hlavní materiál byl písek nebo voda. Nebo například dílo nazvané „Mig Race“, kde makety stíhaček typu mig závodily okolo globusu a každá měla jinou barvu a své číslo; okolo globusu byla ochranná vrstva barevného plexiskla, sytost barvy odpovídala přibližně pleti domorodců, u pólu bylo plexisklo nejprůzračnější, u rovníku potom nejtmavší. Hlavní barvy reprezentovaly barvu světadílu a celkem plynule navazovaly na sebe, nad Afrikou hnědé, béžové, nažloutlé plexisklo nad Asií, nad Evropou by se dalo hovořit o matném, nad Amerikou lehce do červena. Hezké byly změny barev letadýlek, které se mísily s barvami plexiskel; dráhy letadel byly předem určeny dráhou z autíčkových drah, nebo jak se to jmenuje, byly natřeny na oranžovou, zelenou, modrou a dokresleny tam byly bílé čáry, které nápadně připomínaly běžeckou dráhu ze stadionu.

Prohlížela jsem si toto dílo, když mi Matěj zaklepal na rameno: „Chceš poznat toho umělce?“ chtěl si určitě zvýšit své šance u mě, „znám ho osobně a dostanu tě i na povýstavní mejdan, jestli chceš!“ Samozřejmě jsem věděla, že ho zná, nemusel mi to říkat, byl to blbec. „Jasně, proč ne?“ předstírala jsme lhostejnost. Pepi byl vedle v místnosti a vášnivě něco vysvětloval dvěma, pravděpodobně doktorandům podle sáček, brýlí a řídkosti vlasů, určitě akademici, pomyslela jsem si. Matěj mezi ně vtrhl a představil nejdříve mě, jako bych byla jeho dívka a on ji poprvé ukazoval rodičům a čekal na jejich schválení. Pepi měl na sobě černý rolák a béžové kalhoty, přes oko měl černou pásku a vypadal unaveně. Pokývl na mě hlavou a podal mi ruku, v jeho stisku bylo cosi vášnivého. Nevím, jestli to dokáži správně popsat, ale nebyl to ani mokrý, ani silný stisk, ale byl nabitý energií, projela mnou, až se mi postavily chloupky na zádech, proběhlo mnou takové mrazení. Zeptala jsem se ho na tu pásku a on odpověděl, že to nic není, jen jeho oko potřebuje odpočinek.

Následně Matěj představil zbytek naší skupiny a potom se doktorandi urgentně připomínali a silně naznačovali, jak nehorázně byli vyrušeni, a už už by pokračovali ve svém tématu s Pepim. Nešlo jim konkurovat, jejich zapálení bylo opravdu nepřiměřené. Posléze jsem se k Pepimu vůbec nemohla dostat a čekala jsem na „mejdlo“.

Holky řešily skoro pořád jenom školu nebo to, jak je sere přítel či jaké si chtějí koupit věci, ale nemají na ně peníze. Ty kecy mě doslova iritovaly, ještě na výstavě. Představivost mi jen hrála, ale neměla jsem s kým sdílet své dojmy a tyhle bláboly vše zazdily. Asi dvakrát jsem se pokusila nahodit téma odpovídající kulturní akci, ale marně. Trochu zoufalá jsem si odskočila ven, prošla hlouček kuřáků a došla až k lavičce ve vedlejší ulici. Tam jsem si sedla a rozjímala, přemýšlela jsem o životě a plytkosti, s jakou lidé nakládají s tímto darem. Představila jsem si rodiče Pepiho, jak jsou asi na svého syna pyšní, či zdali vůbec má nějaké rodiče, třeba je to sirotek s páskou přes oko. Po chvilce začalo pršet, což rozehnalo kuřáky, mezi které se připojili i zapálení doktorandi a déšť je dokonale zchladil, jen jsem slyšela jednoho z nich vyřknout: „Kurva, chčije!“ Tou dobou moc lidí sprostě nemluvilo, stále to byl znak jisté vzdorovitosti. Na mě pršelo tak z půlky, cítila jsem, jak je mé temeno v suchu, ale na čelo a hlavně na nos mi dopadaly kapky. Déšť zintenzivnil a nejednou u mě stála dlouhá postava smočená od paty až k pásce přes oko a nad hlavou mi držela sako, které velmi rychle prosakovalo a vlastně jako deštník sloužilo dost špatně. Vypadal úplně jinak než předtím, jeho durch mokrá košile se mu nalepila na hubené tělo a malé ztvrdlé bradavky byly nedůstojně přilepené zespoda na onen mokrý svetr: „Nepůjdeš se schovat?“ zeptal se mě. „Popravdě se mi tam moc nechce vracet,“ řekla jsem naprosto upřímně. „Já se tam taky nechci vracet, pojď,“ podal mi ruku, to jsem opětovala a následně mě vymrštil neskutečnou silou, takže jsem hned stála a přistála jsem do čerstvé louže, která následkem přistání vystříkla na fasádu protějšího domu. Pepi se tomu uchechtl a ve svižném klusu, kterému jsem jen tak tak stačila, jsme běželi kamsi do města. Déšť byl opravdu ledový, nebyla to žádná romantická teplá letní bouřka s blesky. Ovšem je pravda, že jsem byla tak vzrušená ze všeho dění a měla jsem pocit, skoro jako by to byla vlastně ta letní bouřka. Zní to určitě jako pohádka, ale ona to skutečně taková sladká pohádka byla!

Asi po deseti minutách jsme zapadli do jednoho domu, kde byl ve třetím patře Pepiho byt. „Počkáme tady, než přejde ten déšť, a pak se vrátíme.“ Přišlo mi trošku divné, že mě hned vzal k sobě domů, ale byla jsem vlastně ráda. „Vlastně se ti musím omluvit, že jsem tě přivedl k sobě do bytu, nevykládej si to špatně,“ řekl a odběhl do svého pokoje, přitom si sundal promočený svetr a následně si rozepínal košili. Když měl všechny knoflíčky hotové, vykoukl na mne a hodil mi do ruky tričko a tepláky. „To je čisté a nejmenší, co tu mám, snad ti to padne!“ Byla jsem na kost promočená a začínala mi být zima, kontrolovala jsem, jestli se nedívá, ale byl slušně zalezlý, a tak jsem se převlékla. Ještě chvilku čekal u sebe a po celkem dlouhé době se ozval: „Dobrý?“ „Jo, už můžeš,“ dodala jsem se smíchem. Vylezl ven, vlasy měl pořád ještě mokré, ale v tričku a kraťasech vypadal úplně normálně, žádný velký umělec, hvězda z baru, téměř člen rockové kapely – to všechno mi problesklo hlavou i to, že jsem teď s ním sama v jeho bytě. „Vidím, že ti tričko padne jak ulitý,“ prohlásil, zkontrolovala jsem se a pak se zděsila, že mám určitě rozteklý obličej: „Můžu na záchod?“ „První dveře vlevo, támhle.“ Byla jsem příšerná a pokusila jsem si ten ksicht vydrhnout. Naštěstí se mi to povedlo.

Vrátila jsem se do kuchyně a Pepi mě zavolal do obýváku, udělal mi čaj a zeptal se, jestli nechci vínko. Ještě mi přinesl deku a tou mě přikryl, vínko bylo moc dobré a povídali jsme si o všem možném, byl to úplný konverzační trysk, naše srdce se otevřela a proudila energie dvou mladých zamilovaných lidí. Jediné, co si pamatuji, byla věta, vrátíme se tam, až přestane pršet, ovšem déšť byl stále silný. Pepiho určitě sháněli, ale naštěstí jsme tehdy nebyli oběti mobilů a jiných komunikačních zařízení, takže prostě měli smůlu. Dnes by to bylo jiné. Po dlouhé diskuzi jsme se na sebe dlouze dívali, beze slov, ale bylo v tom mnohem více. Moc jsem si přála, aby mě políbil, ale on se stále jen díval a pak řekl, že takhle je to krásné, pak kamsi odešel. Trochu jsem z toho zpanikařila, a tak jsem udělala, že jsem usnula. Když se po pár minutách vracel do obývacího pokoje, již jsem předstírala spánek, tak si šel pokojně lehnout k sobě a jemným hlasem mi popřál: „Dobrou noc.“ Koukala jsem tehdy na čas a pamatuji si, že bylo přesně 3:45, i přesto jsem ještě pěknou chvilku nemohla ze všech dojmů usnout.

Ráno jsem se probudila a měla jsem před sebou lísteček pod hrnečkem s připraveným sáčkem čaje a na talířku jeden rohlík namazaný medem, který už stekl na talířek. Přišlo mi to roztomilé. Na papírku bylo napsané, že by za tento lísteček rád obdržel lísteček s kontaktem na mě. A tak jsme spolu vlastně začali. Moje košile už byla úplně suchá, kalhoty trochu vlhké, ale šlo to, převlékla jsem se, vypůjčené oblečení jsem složila do komínku na gauč, kde jsem spala, na stole nechala číslo na Míšu a adresu ke mně na kolej i domu, také jsem to na ten lísteček řádně upřesnila. Chtěla jsem rychle vypadnout, protože jsem se bála, že mě najde rozespalou, s nevyčištěnými zuby, nebo dokonce mohl přijít spolubydlící, tou dobou sice žádného neměl, ale tehdy jsem se trochu bála. Šla jsem domů a nemohla spát ani druhý, ani třetí den poté. Holky byly trochu naštvané, že jsem bez rozloučení odešla, ale to jsem si vyžehlila. Matěj nás postrádal oba, ale tomu jsem neříkala raději nic.