IŠAČOK (Osliček)

©Lord Denvil, 2019

IŠAČOK (Osliček)
(pracovní název)

“Ale, soudrugu komdivě! Moji kluci za to nemůžou! Vždyť… Hadičky dodali vadné! Praskají pod tlakem. C tím my nic nenaděláme! Kluci makali celou noc! Soudruhu komdive, zlobte se na mně, ne na ně, prosím! Hadičky… vadné…“,

Čerstvý komdiv Serafimov byl černěji než bouřkový mrak. Nikoli proto, že dodávka vadných náhradních dílů vyřadila z provozu dobrou půlku strojů. Ani ne na otravného a příliš dotěrného hlavního technika divize. Serafimov dostal novou hodnost a pozici teprve před měsícem a prvotní nadšení a radost se změnili na urputné zoufalství. Divize byla v bídném stavu. Ráno on musel zase podepsat rozkaz o převelení třech svých nejlepších pilotů na východ. Takže momentálně tady bylo pár „ess“, které se naučili lítat na větroních v civilních aero-klubech. Zbytek – kluky od soustruhů, kterým komsomol přikázal. Plus tři-měsíční kurzy tipu „vzlet-přistání“. Prostě bojovníky k nezaplacení.

„Nikyforyč, klid. Vím že za to nikdo nemůže. Zítra dodají dobře hadičky, tak to pak dejte co nejdřív dohromady. Ať to litá! Doslova.“

„Ale soudruh osobist říkal…“

„Kdo je tady vělitel?!“ – přerval ho Serafimov, „Já, nebo soudruh osobist?“

„Samozřejmé vy, soudruhu veliteli“, sklopil očí a už mlčel.

Valentin Nikyforyč Pastuško byl hodně pří tele a měl těsně před důchodem. Proslýchá se že před revoluci vlastnil pěkný statek někde na jihu Ukrajiny. Takže rozkulačený buržuj. Jak se vyhnul kulce a dostal se na tak vysokou pozicí v armádě je záhada. Ale pravda je, že schopny a šikovní lidi jsou každému režimu víc ku pospěchu živě. A Nikyforyč šikovný byl. Staral se o letadla celou svoji duší a srdcem. Asi tak, jako kdysi se staral s své koně a pluhy a to všechno co na takovém statku bývá. Ale určete to vysvětluje jeho zvláštní respekt k bezpečnostním složkám.

*  *  *

Serafimov se podíval na řadu nových strojů, vedle kterých svorné poběhali věčné něčím svým zaujaté technici. Typ 24. Kanónová verze. Plochy široký čumák jako by říkal: „Tady neprojdeš!“. Plně pancéřovaný kokpit, vylepšené řízení. „Kéž bych něco takového měl ve Španělsku“ – bleskla myšlenka. Ale časy se mění. Tyto „Išačky“ budou asi poslední.

V kremlu se mění vítr. Mistr Polikarpov je v nelibostí. Ještě sláva, že ho aspoň nezastřelili. Mikojana táhne nahoru bratr, který je v CK – to je jasný – Gruzínska mafie. Ale ten jeho výtvor je k ničemu. Výškový případový stihač? Na co? Proč? Od kdy Japonci mají výškové bombardéry? A kdyby, nedej bože, byla válka s němci – tak ani tě nemají. Že by proti Lankasterům a B-17-kam? Tak jit na ne s jedinym velkorážním kulometem je to stejný jako kdyby komár chtěl ubodat slona k smrti.

Neznámo odkud se vznikl ten poskok Jakovlev. Ano, kluk umí stavět výborná sportovní akrobatická letadla. Ale když na něj namontuješ kulomet – to s toho neudělá stíhačku. Navíc je ze dřeva. „Carské“ zlato dohází a GULAG v tomto směru není zdaleka tak efektivní jak se od něj očekávalo. Dural se kupuje v Americe. Za zlato. Serofimov ze smutkem se hleděl na zřejmě poslední celo-kovovou stíhačku. Všechny další budou dřevené. A mistr Polikarpov bude asi na Sibiří pro ně kácet les.

Serafimov se obrátil na ordinarce: „Komeski ke mně v patnáct nula nula. Všechny! Zádně výmluvy. Chlastat mohou zítra – zítra je neděle.“

„Pane veliteli, mohu se zeptat?“ – bledý vyzáblý poručík, kterého snad by unášel i ten vítr. Nedá se nic dělat – ordinarce se dědí – to je tradice.

„Ano, Andřeji. Co se děje?“

„Pane veliteli, bude válka?“ – už to nebyl důstojník. Jen mlády vystrašeny kluk.

„Určete bude, Andrejí. A brzo. Ale ne tady. Proč myslíš, že nám berou všechny nejlepší letci a posílají je na výhod? Bude válka s Japonskem. Zase. Už třetí za poslední dobu. My jsme tady jen tak, Andreji – na parádu – s němci je podepsány pakt. Jsou to kamarádí. Trochu divní, ale jsou to kamarádi. Tady nic nebude, neboj“ 

*  *  *

„Co blbnou s tou sirénou, sakra? Že by zkoušeli funkčnost. Ale proč takhle brzo ráno?!“ – hlava třeštěla. Když včera došla předepsána, a následné i koupena, vodka – přišel na řadu samogon. A teď se dostavili následky.

Serafimov se podával na hodinky. 4:52. „To si někdo odskáče“ – mozek byl rozčileny, ale vycvičené tělo dělalo sví: uniforma, vystroj. Na páse věrny Nagan, který byl zatím použit jen na střelnici. Ale je vždy mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít.

Sotva se stihl skončit s oblékáním ozvalo se klepaní na dveře. Ordinaec: „Pane, bombardéry zaútočil na pozicí 14-ho armádního zboru. Bombardování pokračuje. Co máme dělat?“

„Jak Japončí mohli dostat až sem? To mají letadlové lodi v Černím moří nebo co?...“ – Serafimov hrubé odstrčil ordinarce a vyrazil po chodbě k štábu.

„Rygalova, HNED!“ – sotva rozraziv dveře zařval Sirafimov.

„Snažíme se už půlhodiny, soudruhu veliteli. Není spojení. Ani s armádním zborem, ani s okruhem, ani s Moskvou. Nic není“ – hodně mlada pohledná černovlasá holčina malém brečela. Normálně by ji snad slušelo hrát si s panenky, ale kosočetverece v petlicích tvrdili opak.

„Rozsah? Kdo to je? Japoncí? Sakra jak??”

„Ne, soudruhu. Jsou to nemci.“ – náčelku štábu s rozepnutého poklopce koukala noční košile s dinosaury – „V našem sektoru asi do třech stovek bombardérů. Tě nově – převažne Junkersy.“

„Proč ještě letadla nejsou ve v vzduchu?“

„Soudruh osobist říkal, že to muže byt jen provokace“ – náčelník štáby by se raději zmizel z této reality. Klidně i k tím svým dinosaurům.

„Giogoadze ke mně! Během!“

Zajímavě, že se tady se nic nadělo. Vůbec nic. Serafmov, samozřejmé, četl vše příslušné příručky a věděl jaká je teorie Bliz Krigu. První světová ztroskotala na tom, že armády šli proti sobe čelo na čelo. Pořad do kola. Což vůbec k ničemu nevedlo. No, vedlo. K zákopové válce. Teď se vše změnilo. Mobilní jednotky, v čele kterých jsou tankové skupiny, schválné se vyhýbají ohniskům odporů. Obcházeni je a jdou pořad vpřed do vnitrozemí. Svým způsobem je to geniální, jen kdyby to nebylo zrovna použito proti tebe.

„Soudruh osobist je… indisponován.“ – vychrtly poručík by na hraně hysterii ale držel se.

„Chlební trochu vodky, Andreji. To pomůže.“ – je hodně divný vidět před sebou nedotčené panenské plane, ale ve stejnou chvíli vědět, ze někdy hned vedle se koná masakr. Chyba v plánech? Na tohle jinak bezvýznamné malé letiště se asi zapomnělo? Náhoda? Hráčka osudu?

Důstojník NKVD seděl pod stolem a cucal vlastní palec. Serafimov už to viděl. Ve Španělsku. Hysterie. Je třeba dat přes hubu a pak se nechat napit vodky. Jiná možnost není.

„Můj táta vás všechny nechá popravit! Proč se tohle děje? Jak jste to mohli dopustit? Všechno řeknu! Můj táta nebude mít radost! To uvidíš!“

„Poručíku, uklidněte se. Jsme teď zřejmě ve válečném stavu. Takže žádné sentimenty, prosím. Sedel jsi ty vůbec někdy ve stíhačce, ty debile?“

*  *  *

Černovlasá slečna po dvou bezesných nocí už nebyla tak atraktivní. Během dvou dní zestárla asi na deset let a bylo na ní vidět, že už mele s posledního.

„Rygalov nic?“ – otázka byla spíš rétorická a zbytečná. Kdyby bylo spojení s velením, tak by mu okamžitě referovali.

Neodpověděla. Jen zamotala hlavou pochmurné hlede na své bezmocné přístroje. Jestli by mohla vědět, že v tuhle chvílí velitel vzdušných sil západního okruhu generál Rygalov byl zrovna odsouzen za neschopnost a zatčen – by ji na náladě zrovna ne přidalo.

„Nikyforyči, kolik máme RS-sek?“

„Na tří plně výlety, soudruhu veliteli. A…“ – obrovské břicho technika se kolísalo v souladu s jeho náladou – „na 28-ky je představena jen jedna letka. Víc jsme nestihli – jenom 20 mašin. RS-sek je hodně. Ale letadla pro ně nejsou.“ 

Serafmov se díval na mapu. Velkou – přes celou zeď – jak ve škole. Útoční tanková skupina při dobrem velení dokáže projit až 300 km denně. Takže oni už teď u Minsku a Kievu. To že němci mají pořádek ve velení Serafimov nepochyboval – s generálem Guderianem se setkal osobně – během polské kampani. Od toho člověka šel strach. A to Serafimov nevěděl, že zrovna Guderian velí tě nevetší tankové skupině, která se zrovna rve k Moskve. Že oni vůbec nezastavili u Misku – obešli ho obloukem a valili v před na plny plyn. Proti všem do teď napsaným knížkám o taktice a strategii. A teď byli už u Smolensku.

Užhorod. Určíte už je obsazen. Pravděpodobně místní ani to neberou jako obsazení – západní Ukrajinci se ještě nesmířili se současným režimem. Ale je to obrovsky dopravní uzel. Žádna armáda nemůže fungovat bez zásobovaní. Počínaje střelivem a konče prachsprostým jídlem. Vojáci se musejí jist. A když je těch vojáků miliony – musí se to vozit po železnice. A to děla z každého nádraží hodné lákavý strategicky cil.

„Soudruhu veliteli, ale Vy nemusíte…“ – hlas poručíka se třásl.

„Ale musím, Andrejí.“ – Serafimov se zamyslel, ale nakonec řekl co měl na srdcí – „Jak vzlétneme – nás okamžité všimnou – vy musíte okamžité odejít. Snažte se nějak proplížit na východ k naším. Frontová linie musí byt potrhána – máte šancí se probít. My budeme ve vzduchu – tam se uvidí.“

*  *  *

„Nic mu nechybí, na svojí duší přisahám! Kontroloval jsem to osobně!“ - Nikyforyč byl bledý a vyčerpány.

Serafimov pohladil křidlo. A pak, aby to nikdo neviděl, – přitulil se k něj tváří.   

„Išačok, vyvez. Vyvez mě z tohoto průseru, prosím“, Serafimov byl přesvěceny ateista a gnostik. Ale teď mluvil s letadlem. A myslel to smrtelné vážně.

Je to divný, ale přes veškerou lásku k látání on se bal samotného vzletu. Možná za to mohla docela hnusná havaruje na úplném začátku jeho výcviku, ze které se mu zbyla škareda jizva na hrudí. Ta přistávací plocha nebyla vůbec rovna. Letadlo poskakovalo a snažilo se jit na stránu. Byl to docela boj. Ale nejednou to skončilo. Pedály a knipl se najednou přestálý šílené mlátit do rukou a nohou, a nebylo třeba se dívat věn aby pochopit, že stroj je ve vzduchu. Teď ještě několikrát otočit kolečko na zatahováni podvozku. Tě mladé konstruktory staví na své mašiny hydrauliku – tady ne. Tady se hold musí točit kolečkem – stára škola…

*  *  *

Leva noha spolu s konta-pohybem kniplu – stroj poslušné sklouznul na stranu a žhavá smrticí dávka s kulometu šla vedle. Je to skoro hazard! Kdo z koho. Levě tlačítko. Není čas se dívat na výsledek. Teď propad dolu, pod dosah palubních střelců, otáčka a zase nahoru.

Tuhle malou skupinu dvoumotorových bombardérů oni podkalí téměř hned po vzletu. Skupina na východ v malé výšce. Nemela ani stíhací doprovod. Je vídet, že němci se cítí ve vzduchu naprosto sebejisté – nebojí se ani naších střihaček, ani protivzdušné obrany. Bylo zřejmě, že bombardéry letí směrem k fronte, takže nebylo nad čím dlouho přemýšlet. Serafimov zamával křídly a ukázal rukou na cíl. Letka přikrytí poslušné začala list nahoru aby mela dostatek výšky, pro případný střed se stihači, útoční letka dravé se vydala k nepřátelským bombardérům. Obe letky nebylí kompletní – „vadné hadičky“, vzpomněl najednou Serafimov. Teď divize se nevydala ani za pluk. Ale to nevadí – i tak je to sila.   

Ještě hodné mlády blonďatý kluk, s vystrašenými očima něco laboruje s kulometem – asi se zasekl. Bohužel to není omluva. Levě tlačítko a úlomku zasklení se rozletlí jiskřícím se deštěm – střípky skla se třpytili na ranním slunci. Další maminka někde v Bavorsku bude plakat a proklínat válku.

Zhoupl se. „Išačok“ propadl dolu. To se stává – příliš blízko za motorem - turbulence. Plny plyn a páku na sebe. V hledačku se zvětšuje černý křiž na křídle. Prává noha. Lehký skluz – v zaměřovače je leskla kapota motoru – to je lepší. Teď přišlo na řadu pravé tlačítko uprostřed kulatého držadla na kniplu. Křidla se zachvěli a řídicí páka skoro ulítla z rukou, kdy ŠVAKi vyblílí svojí smrticí dávku. Leskla kapota se okamžité urvala ze závěsu a začala vyvádět ve vzduchu zajímavé kotrmelce.  Motor ještě ani začal hořet, ale cele křidlo se ulomilo a pomalu, jako ve snu, se vyvrátilo nahoru a jakoby začalo žit svůj vlastní život. Asi se jemu zlomil lonžeron. Bombardér se roztočil a už úplně bezmocné řítil dolu.  

Serafimov se rozhlédl: minimálně čtyři další nepřátelských letadla šlí k zemí v žhavém objetí plamenů. Ostatní beznadějné ztratili sled a už každý sám chaotický se otáčeli zpátky. Někdo se snažil naprat rychlost v snížení, někdo naopak se zoufale dral nahoru. Mnohé shazovali bomby – jen tak do lesa. Honit jich po jednom se dalo dlouho, ale naprosto neúčinně. Serofimov přitáhl knipl, vylítl vyš a rychle zakýval křídly – dal pokyn na východ z boje. Tady už je hotovo. O kolik by to bylo jednoduší, kdyby bylo rádio.  

*  *  *

Male černé tečky se objevili s práva a o dost vyš. Ještě to nebylo vidět, ale Serafimov tušil, že mají žlutě čumáky, podivné úzký trup a vyneseme daleko vpřed křídla. Dravý siluet Emile vypadal strašidelné a v porovnaní s baculatým I-16 velice neobvyklé. Ve Španělska Messerschmitt 109 se ukázal jako seriozní protivník, ale těsně nad zemí je „Išak“ králem - novější typ 24 má solidní náskok v manévru a ji na vertikále ne moc zaostává. Důležité je navázat boj na „svém hřišti“ - motor „Išaka“ je dobry tak do 3000 metrů. Vyš už ne.

Byli jenom čtyři a najednou se ocitli bodne vysoko nahoře. Jak je to možné? To je něco nového. Na co tam čekají? Asi volají posílí – německé piloty nikdy nešli do boje bez jasné převahy. Ale jak se tam vůbec vylezlí – jsou tak na osmým ešelonu – to je něco pro soudruha Mikojana a jeho turbo-kompresory – bleskla myšlenka.

V tu chvílí Serafimov spatřil Užhorod. Město hořelo. Doslova. Stoupal s toho hustý černý kouř. Zdál se až mastný a odporné hmotný. Ohledl se – obě letky doželí své pozicí – s malém rozestupem ve výšce. Na první pohled straty od bleskového uderu na bombardéry nebyli znát.

*  *  *

Serafimov svě letadlo neměl přestaveny na Typ 28. Takže nahoru a rozhlížet se. Pod levým křídlem první letka šla do svého prvního a zřejmě posledního útoku. Všechny rakety vystartovali současně. Bylo to svým způsobem krásné.

Nedraží se rozsvítilo stovky ohýnků… Hořeli lokomotivy, nádrže s palivem, železniční vozy s tanky a auty…

Najednou se něco změnilo. Dva letadla vedle začali hořet a padat. A Serafimof nepochopil proč. Pak je uviděl. Byli jenom dva. Para. A v mžiku už byli hodné vysoko. Ted Serafimov jasné uviděl siluet. Ne – to není “Emil”. Čumák je mnohem delší. Konce křidel zakulaceně. Je to „Fridrich”. Bf.109F-4. To je špatny. Ale dá se to hrát. Musím ho dostát na vodorovný manévr – v tom je „Išak” lepši. Na vertikálech ne – příliš slabý motor.  

Zase padá. Všem tělem lehnout na levou pědál – ze všech sil. Messer propadl dolu. Kratkou dávku z kulometů jemu na ocas… Bez zamíření – jen tak – aby se bal – samozřejmě že netrefil.  

A on zase leze nahoru. V pravé zatačce. Proti všem zákonům fyziky. Jak proboha?! Kolik je tam koní?...    

Ale my také něco umimě. Čumak nahoru… Ještě trochu. A pravé tlačítko – kanony: ta-ta-ta... Messer praskl jako mýdlová budlina. Ale špetnu ráz postavené na ocas stihačky také udělal svoje. Překročen kriticky uhel náběhu. Vše. Hotovo dvadcat. Pada. Plocha vyvertka. 

Je ješte vyška? Jo asi je. Tak-tak… Pravá noha a knipl přesně uprostřed a dolu… dolu. Motor vyje a vrtule se točí na uplně špatném kroku. Teď se s tím nedá nic dělát. Není čas. Dolu. Nabrat rychlost. Jen aby stačila vyška. Pak vytahnout. Ze všech sil – s krví v očích.      

Se podával dolu. Pod ním byla armádní skupina „Jih”. Černá nezastavitelná vlna.

*  *  *

Serafimov ne mohl vědět, že tahle vlna se zastaví až na samém prahu Moskvy a v ulicích Stalingradu. Že před nimi ještě čtyři nekonečné roky urputných bojů, hrdinství, sebeobětování, tragických chyb a špatných rozhodnuti. Obrovské množství krví na fronte a potu v tylu. Všechno to bylo potom. V nedohlednu. Ted jeho tuponosý „Išačok“ s červeným kuželem vrtule a rudými hvězdy na křídlech, neohrožené a suverénně se nesl směrem na východ – domu.       

Poznámky pod čarou

Komdiv – vojenská hodnost používána v Rudé Armádě do roku 1943. Odpovídá dnešnímu: plukovník - generál-major.

Komesk – velitel letky. Dneska: major – podplůkovník.

GULAG – statni ředitelství pracovních táboru (zkratka)  

Čekist – příslušník „ČK“ – speciální komise. Předchůdce NKVD a KGB.

Osobist – pracovník 2-ho oddílu – specielní oddíl NKVD/KGB – kontrarozvědka.