Tři případy inkontinence

Moje bývalá manželka si jednoho dne chtěla peroxidem obarvit svou kštici, což se jí částečně podařilo, ale v momentě, kdy si chtěla opláchnout již obarvené vlasy, ukroutila kohoutek s teplou vodou, který tlak peroxidové blondýny nevydržel a počal silně stříkat. Stříkání byla vůbec oblíbená kratochvíle dnes již bývalé manželky, jenže si nemohla s inkontinentním kohoutkem poradit, a tak raději skočila z okna a zabila se.

Druhý případ s inkontinencí měl přijít o několik měsíců později, avšak dopadl částečně dobře. Jako čerstvý vdovec jsem přirozeně hledal další partnerku. Její Touretteův syndrom mi nevadil do té doby, dokud v kině po stmívačce nezapískala na prsty a v zápětí to svedla na mne, načež nadávajíce utekla z promítacího sálu. Bylo mi úzko, velmi úzko. Promítala se totiž obnovená premiéra filmu Odcházení, o níž máme tajné podezření, že jí napsal a zfilmoval nejlepší dramatik na světě! Ten pocit, kdy nevíte, jestli vás zlynčuje dav. Na ejakulaci to v tu chvíli nevypadalo, takže fáze byla, dá se říct na hraně, a to v tom smyslu, že jsem nevěděl, jestli se mám strachy posrat, či smíchem pochcat. Nakonec odcházení skutečně proběhlo, ale spíše po anglicku. Na napřaženou pěst jsem uklouzl pouze třikrát, jak mi řekli po převozu do nemocnice…

Třetí případ inkontinence a zřejmě na delší dobu poslední byl, když mne manžel paní Čurinové zavřel do sklepa, jelikož kvůli změně času přišel o hodinu dříve z noční směny. Říkal, že je to jen taková sranda a pro případ náhlé potřeby mi nechal kbelík, který jsem musel vyprázdnit. O původním obsahu kbelíku jsem si nedělal iluze, jakožto iluze nemám o pohlavní stálosti paní Čurinové, takže pokud někdo čte tyto mé poslední řádky, určitě již ví, že já a můj již na kost mrtvý sklepní spolubydlící trpíme za ty, jež si mohou v klidu dojít na záchod…