1954

Jaro 1955

 

Sedím v autě.

 

Prší.

 

Sleduju cákance vody na skle a přemýšlím co všechno se mohlo stát. Co všechno se mohlo stát jinak.

 

Možná, že jsem nemusel zůstat sám.

 

Léto 54. Sedíš vedle mě a kvůli horku jsi úplně nahý. Opálená barva pokožky, co se mi líbí. Stál si a já věděl, že mi stačí jen pár kroků, abych ucítil tvoji vůni.

Tabák sladký po vanilce.

 

Auto projíždějící kolem zatroubí a já vystrčím z okna prostředníček. Stojím na okraji převisu, ale žárovky, co mají blikat už dávno praskly. Pode mnou je temnota a já se snažím vybavit kolikrát jsi mi vysvětloval, jak je vyměnit. Vždycky jsem chtěl slyšet jen tvůj hlas. Melodii, u které noty ztrácí význam.

 

Zítra mám narozeniny. Chci umřít, ale sedan, co mi troubením trhá ušní bubínky mě jen tak tak mine.

 

Svět bez zvuků se promění ve zpomalený film. Všechny věci kolem se najednou stanou zbytečnými.

 

Podzim 54, kdy se na dveřích garáže poprvé objevil ten nápis.

 

Řekl jsi ať jdu nahoru a celé odpoledne jsi ho smýval. Ten výlev. Tu snahu uchovat starej dobrej pořádek, kterej beztak nikdy neexistoval.

 

Přišel jsi nahoru promrzlý a zbytek večera jsme strávili ve vaně. Sedíme, dokud se teplota vody neohřeje na tu našeho těla a nezačneme se vznášet v nicotě.

 

Ptáš se, jestli se chci stěhovat.

 

Říkám, že to bude v pořádku.

 

Najednou není co cítit.

 

Vnímám jen tvůj pohled.

 

Myslím si, že přesně takhle jsem si tě chtěl zapamatovat.

 

Setmělo se a z deště zbyla jen idea. Kulisa. Přízrak zhmotnělej září světlometů dalšího troubícího auta.

 

Zima 54. Štědrý den.

 

Uprostřed pokoje stojí lilie a ty se ptáš, jestli to chápu. Otočíš se a já pozoruju hada, co se klouže po svalech tvých zad. Bradavky ti tvrdnou zimou. Na podbřišku máš vytetované oči, co pláčou.

 

Stál jsi zrovna v kuchyni, když oknem prolétla ta flaška.

 

Můžete smíchat benzín a mýdlovou vodu.

 

Můžete nasytit motorovej olej aerosolem.

 

Je tolik zatracených způsobů, jak vytvořit jeden molotov, co se rozprskne po podlaze obýváku. Koberec, co okamžitě vzplane. Záclony, co září.

 

V minulosti jste měli na opuštění domu i půl hodiny.

 

Lak na podlaze se zvedá v modrý plamínky, co rychle postupujou k sedačce. Všechen ten nylon a mikroplast, co se vypaří během vteřiny.

 

V dnešní době máte asi čtyři minuty.

 

Všechno kolem nás se zuřivě slučovalo s kyslíkem a pak si mě vytáhl ven. Ven do sněhu. Ven do bílý pláně, kde už dávno čekali oni. Dav. Obvinění. Zvednutá ruka, co navádí stádo.

 

Lidé, co nepochopí, že člověk se nerodí s přirozeným sexuálním objektem.

 

První kamen ti rozsekl tvář a sníh kolem tebe nasákl krví.

 

Lidé, co nepochopí, že i ten průměrnej heterosexuální sex s manželkou, co se neumyje potom, co se vydělá, vás nejprve někdo musí naučit.

 

Je to jenom připosraná komedie gratifikace a trestu.

 

Mlátili do tebe, dokud ti žebra neprobodla plíce. Kopali to tebe, dokud ti nepraskla páteř. Ty nohy, co najednou přestanou existovat. Umíráš a celou dobu se díváš na mě.

 

Chtěl jsem se tě zeptat co vidíš, když ti prostřelili hlavu.

 

Chtěl jsem vědět jakou ideu vyplodí mozek na pokraji smrti.

 

Kývli na mě a odešli. Mohl jsem jen nakrčit čelo a vzpomínat, jak stříkáš a já tě piju, jako nektar.

 

"Chcípni ty vymrdaná buzno".

 

Řekl jsem jim o tobě, ale jen protože tě miluju. Ten trapnej důvod, co všichni používaj.

 

Chci říct, jednou vás někdo ochromí natolik, že nevydržíte pozorovat, jak pomalu chřadne. Touha se změní ve vzpomínku, která zmizí až s vámi. Obraz, jak sedíš, co nikdy nevybledne.

 

Za domem jsem tě spálil na popel, co rozfoukal vítr.

 

Usměju se, vypnu si pás a zbytečně brzdící kamion mě smete z převisu.

 

 

 

---