31) MILÁ PANÍ PŘEKLADATELKO DÍLA FRANZE KAFKY:

 

 

Už za života Franze Kafky byly některé okolnosti, o nichž dnes pojednám, lidem intelektově zběhlejším už známy – byť i mezi nimi vzbuzovaly překvapení, dokonce podiv.

Proto i v Kafkových denících lze najít zmínky tohoto druhu, poněvadž kina a divadla navštěvoval.

 

Začnu tedy dnešní návod, týkající se teatrality jistého druhu, připomínkou Georgese Mélièse, klasika filmových triků, byť moje téma se odvozuje od těch fotografických, známých ještě o generaci dříve.

Nalevo záběru postavím kohosi, pravou část čímsi vykryji nebo zacloním, a tuhle kompozici vyfografuji.

Vzápětí nato tutéž postavu přesunu doprava a zacloním levý díl obrazu.

Výsledkem je, a každý už déle nežli 100 let ví, tatáž osoba stojící současně nalevo i napravo v tomtéž prostředí.

Dokonce v tomtéž čase.

Nemožné!!!

Skutečné však, skutečné.

 

Představme si českotěšínský rynek i s tou ohavnější nežli jen pouze ohavnou kašnou, umístěme ji doprostřed záběru, když bude tryskat. To jest na jaře.

Do té doby je času dost podat na radnici příslušné ohlášení, ne kvůli povolení veřejného srocování – ale naopak, aby nikdo nepřekážel a nerušil.

 

Nikony mám dva (2), stativ taky, postavit bych se uměl nalevo i napravo od středové kašny v pouhých 2 hnedle následných záběrech.

Jenomže takto odtržen, popřípadě přímo roztržen, bych ztratil kontrolu nad tím, jak oba záběry vypadají, říká se tomu réžie mizanscény.

Takže ke zdaru díla potřebuji navíc buď režírovatelného figuranta, anebo, naopak, spolehlivého fotografa mne sama.

 

Do zná moje popisy souvisejícími se 2 jelínky na siřemské zdi, každý snad ví, že kromě triku bych ke splnění tohoto úkolu potřeboval i jedno jelení dvojparoží. Opatřit cosi takového, a z dotazů zdejších domorodců nezešílet, je úkol nadlidský.

 

Abych se vyhnul, opatřil bych si 2 rozcochaté větve, a listy z nich sdrhnul, zdrchnul – přesně podle toho, jakou předponu si pro tento případ žádají gramatická Pravidla.

Jak, ostatně, mají tytéž atributy i na siřemské zdi.

Nebo i některá vyobrazení na židovských náhrobcích.

Mezi zuby bych pak v obou záběrech zkousnul konec větvičky čerstvé smrkové četyny.

 

Je to tak snadné, že každý může udělat remake, nebo dokonce pastiš, zobrazení známého z kostelních mozaik dobrých nejméně 1 500 let.

 

Stačí kašna, fontána, nebo podobný pramen, třeba lesní studánka.

2 větve listnáčů, smrčí.

Stativ, fotoaparát. Příslušný scelovací program v počítači.

Fotograf navíc – nebo figurant.

 

Kterým takový kdosi, kterási, v pouhém náznaku jeleního kostýmu 2 větvemi, je už hercem.

(Dokonce v tradici v listy břečtanu a divokého vína oděného Boha všeho divadla Dionýsa.)

Neboť napodobovacími souvislostmi před objektivem taková je taková, byť statická, akce již: divadlem.

Které kdosi může celou dobu několikaminutového dění natáčet.

 

Jiný by namísto žánrového označení divadlo mohl použít slova happening, třeba.

Vždyť ono je to vlastně jedno, stejně do rána 13. srpna příštího roku v domorodém tuzemsku nic takového nevznikne.

A to i přes všechny návody a instrukce světa, přes příklady vypreparovné třeba i z oblasti šamanství, byť bych se při jejich sestavování před fotoaparátem i stavěl na hlavu jak nějaký mim.

 

Franz Kafka jako odkaz čehosi živoucího je tady definitivně mrtvý – nebo já pouze jsem jeho nedostatečný, nekompetentní či jen tak běžně špatný celebrant.

 

Kdeže jen, kde že, kde se zrovna v tomto případě nachází ono Franzem Kafkou v písemnostech v obdobných souvislostech často používané slovo, jež zní velekněz – popřípadě Velekněz?

 

 

.

 

---