Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSváteční den
Autor
Radmila Marie
Proč nejde zastavit čas? Aby mohl člověk vzpomínat…?
Protože
zastavit čas znamená umřít…?
Protože
roztočit kolo času znamená narodit se…?
Někdo zlehka, úplně tiše zaťukal na okenní tabulku. Jdu se podívat, kdo je ten nesmělý host. Budete se asi divit. Je to Sluníčko… Slyšíte co mi nabídlo…. Ne? Tak já vám to hned povím. Pozvalo mě na procházku. Neváhám, jdu hned.
Naše vesnička v horách voní vánocemi. Stromy pomalu shazují studící ojíněnou krásu, rozestavěné dětské bunkry a iglú se blyští a třpytí v oslepující kráse slunečních prstíků. Zmatený bloudící psík mi čichá k nohavici. Míjím opuštěné domy letních spoluobčanů.
Přijedou?
Vůně z komínů se z pod přivřených víček mění na kousky cukroví, ryb, mísy salátů, omáček…
Slyším šustění ženských šatů i hlasitý bojovný ryk domácích pomocníků.
Snad poslední vysilující bitva s neustupujícím nepořádkem…
Balkony a venkovní stromky jsou ozdobené kilometry elektrických světélek.
Túje jsou tíhou sněhu skloněné až k zemi.
Potkávám odvážné babičky na jízdních kolech upřeně hledící na zavátou vozovku.
Do zad se mi přibližuje řev motoru… a pásový transportér krájí závěje lehce jako nůž máslový dort. Sníh má pohyby devonského vrásnění.
Stojím na nejvyšším bodu bílé opuštěné pláně. Pohled na čistou krajinu je roven štěstí. Vítr tu sbírá zmrzlé vločky a tvoří jimi rozmanité sněhové obrazce.
Ne, musím.
Běhám jako blázen v hlasitě křupajícím sněhu. Schválně padám do závějí větrných plání a zůstávám v nich tak dlouho ležet, dokud se nenabažím blankytně celistvého nebe…
Louka
Ta louka bělostná v kraji se rozlívá
velká a široká jako má ramena
Topí se ve slunci v nebeské modři
ta louka zelená je konec září…?
Odcházím.
Zmrzlé stopy prozrazují nedávnou lidskou návštěvu. Nechávám se jimi vést. Dovedly mě ke studni. Sedím si na jejím ledové okraji…
Studna
Bezedná studna ve vodě se topí
je čistá a průzračná jak válečné kopí.
Nabírám z ní vodu slovo každý den
a ona je sladká jako můj sen…
Na cestu, hola! Lituji polorozpadlé posedy z posledních sil držící sněhovou nadílku. Míjím kulaté balíky sena. Připomínají mi malé, zasněžené trpasličí domečky.
Vešla jsem do lesní náruče. Nakukuji do plných krmelců.
Najednou mám truchlivou náladu. Je mi smutno. Zastavuji se pod obrovským modřínem. Dovádivý vítr na mne seslal spršku drobounkých, tichounce ševelících lehounkých vloček…
Modřín
Modřín, ten strážce lesa ten starý čaroděj
na zimu ztrácí kožich a prosí nebesa.
Vrať mi mou srst jsem jako bezruký
jsem jako kůl v plotě a smutek je hluboký…
Odpoledne nabralo rychlost.
Ručičky hodin se
točí
jako zmagnetizované.
Druhá, třetí, blíží se čtvrtá… Nechce se mi ještě jít domů. Je tu tak
nádherná pohoda, klid, ticho.
Blankyt se převlékl do tmavého svátečního hávu.
Nebe se roztrhlo jako prachová peřina.
Nabízí mi prapodivné tvary mraků.
Přivírám oči.
Orel?
Jak obloha pluje, vypadá to, že pohybuje křídly…
Želva?
Mrkla na mě! Viděli jste to…?!
A tohle, co to může být?
Potok
Bujarý potok přes kameny skáče
hraje a zpívá si jak malé ptáče
protéká lukami širými poli
ten malý pramínek srdce mě bolí…
Vládne nenasycené šero.
Vracím se zpět do lidského světa.
Krok, krok, ještě padesát… první dům.
V jeho zhasnutých oknech se perou barevně blikající děti.
Návštěva usedá do vozu. Polibky, slzy, přání.
Odjíždějící vlhké oči ve žlutém automobilu jsou poslední viditelnou známkou
vyšuměného štěstí…
Cesta k obzoru
Tou cestou k obzoru vždycky rád chodívám
s mraky a se sluncem někdy si povídám.
Krvavý západ mou touhu povzbudí
té cestě k obzoru věnuji své mládí…
Kostel září jako maják.
Dnes se narodí Spasitel…
1 názor
blacksabbath
21. 12. 2019Moc hezké....děkuji.....*/**