3: JO, VENDULO

Jo, Vendulo,

 

ono se cosi takového snadno kecne, dokonce jen tak neúčastně plkne, ale rájem aspoň chvilkově dosažené kontemplace i trvalými zážitky přeplněným cílem současně by aspoň pro nás dva mohl být ten stále tu mnou omílaný starověký symbolon.

Jehož téma prostřednictvím autobusu projíždějícího pouštní krajinou už před desítkami let obdobně obsedantně zaujalo i autory jedné slavné televizní reklamy na žvýkačku značky Wrigley Spearmint, m i n t, z níž hned na úvod, i přes případné zbystření manažérů dotyčné firmy vyrábějící zboží se zelenou šipkou, jsem vyspeloval prvoesenci máty takto doslova.

Aniž bych se takovému jejich znepokojení divil, neboť od chvály k pomluvě to bývává jen skok přes (no, inu, dejme tomu) věčně zelený mátový potok.

 

Vždyť způsob, jak se symbolon jako příběhová rovina v ní vyjevuje, s jakou něhou i razancí pro mě, může paralelně jako závist z nedosažitelnosti či nenaplněnosti vzbuzovat (nadto pro onu v reklamě obsaženou a jim v životech touženou a nedostupnou či se nedostavující romantizující nostalgičnost) mezi všemi zdejšími babišáky leda tak obzvláštní zuřivost.

Taková dovolenková příhoda se totiž nedá koupit ani v té nejvyhlášenější cestovce.

 

Ovšem na druhé straně její příklad je pro ně stejně zuřivě motivující třeba tím, že v ní komusi chybí ony v zásadním smyslu osvobozující prachy, což je posléze kvůli chybějící jim prestiži pudí k ponižujícímu dolejzání vysoko nad onen mnou už naznačený šnyt hranice kolaborace.

(Aniž bych základní téma příštího symbolonu mezitím sebeméně opustil.)

A sečteme-li obě tyto destruktivní tendence dohromady, a připočteme-li absenci souvisejícího prožitku autentického dění, jenž může v souvislosti s jakýmkoli příběhem jakéhokoli symbolonu nastat pouze jen některým vyvoleným, neboť symbolon už svou konstrukcí není nežli čímsi výběrovým.

Navíc já všechny tyhle debakly zdánlivé nedemokratičnosti symbolonu prostřednictvím popisu souvislostí mého záměru ještě postupně škodolibě zveličuji.

 

A vy, větry, nad těmi jejich shromáždišti letnými, dujte, ne mátou, ať vás vyvoněnými hubami nematou, ale přesto ať jsou babišákům skrze mou škodolibost ve výsledku důvodem k explozím jejich nesmiřitelných zatracování jakožto důsledkům tsunami vzedmutých velevln rozběsněných moří všelijakých rovněž jejich sebeobžalovávajících deprivací.

 

A pokud jsi, Vendulo, opravdu přes předchozí úhor zpestřený špetkou Shakespeara dohrkala až sem, jak ten pouštní autobus ze žvýkačkové reklamy, vezoucí uvnitř krásnou pihovatou zrzku, kterous taky bývala, přesto jsi opět zas dočetla jen pouze slova chronika, tedy strávníka, jemuž na horizontech obzorů jeho pouštních dní vyvstávají leda tak představy jednotvárně se táhnoucích karavan nekonečných dlouhé už měsíce stále přivařovaných kastrólů porcí kukuřicové polévky.

Nikoli však už hned napohled pouhému oku lahodících produktů vyráběných firmou Campbell konzervující soaps v mnoha zákazníky oblíbených druzích, kdepak, kdepak, ani tihle dávní polévkoví giganti by cosi takového, co mi v posledních dnech pro jednotvárnost nepřipadá už ani potřebné konzumovat, nebyli schopni vymyslet jako symbolon svého druhu.

 

Zatímco Andy W., třeba, ano, poněvadž měl z jejich sortimentu rád tomatovou – a proto ji posléze maloval.

A já svou kukuřicovou zkušenost (předtím nakradeného v množství spotřebitelsky nekonečných 5 batohů) opravdu důsledně a vděčně zažívám obdobně.

 

Jeden nebo dva kousky případných kapřích řízků bych si sice mohl dojít zamluvit a posléze koupit do kterési veřejné vyvařovny, to ano.

Kotle na takovýto účel mívávají před Štědrým dnem dostatečně veliké.

Ale jaké by to s nimi, po českozdešínsku restauračně promaštěnýni smaženinami, vyloženými na jediném společném talíři v symbolické kombinaci s onou táhlé měsíce monotonně toutéž bezbožně stejnou indiánskou kukuřicí, no, jaké vlastně by to byly křesťanské Vánoce?

 

Nenaléhám, vždyť se ptám pouze po čemsi jako ikonografickém smyslu takovéto kompozice.

Kterou si již teď pro příští účel představ jako placku.

Když globus třeba je symbolonem svého druhu už dostatečně dost.

 

Nejenom proto že ani letos se kvůli mně točit nepřestane, včera od rána průběžně dojídanými talíři zkombinovávajícímu čerstvost jogurtu a křenu se vzájemně odlišnými chuťovostmi vařenin zrní, mrkve, hrachu, cibulí, křenu podruhé, neboť vařeného, jakož i stejně tak tepelně upravených kousků hlívích a žampionů, mi nepřipadalo, že takovému komusi jako já i takový kulinárně vymakaný kukuřicový salát sotva nějak mimořádně vánočně ozvláštní zážitkově setrvalou jednotvárnost jeho bytí.

Tak to leda houby s octem!

To tak leda houby s octem!

Obdobně i třeba krájené kyselé okurčičky kvůli zpestření čivů mi v mé fádní kukuřicové směsi chybí, a aspoň jedna velká lžíce hořčice!, kopr, kopr, letní kopříček, ančovičky, brože, brilianty, dokládám tak, že o čemsi takovém jako mimořádném by se v tomto případě mohl vyja dřovat jenom pouze kdosi se sešitýma očima – pročež naprosto opodstatněně mohu tuhle dílčí kulinářskou pasáž shrábnout jako nějaký falešný bank do resumé, že takovému salátovi ze všech se nabízejících i těch nejchrupkavěji nejvysmaženějších trojbalů světa odevždycky přece nejlíp prosté volské oko náleží!

 

A Bohu, co je Bohovo.

 

Byť ve starém mnohobožném Řecku kukuřici jako obilninu neznali, přesto pytlík plný třeba čirokových zrnek by i pro ně symbolonem mohl být.

 

Ite missa est.

 

 

 

.

---