5: JO, VENDULO

Jo, Vendulo,

 

ač si to třeba i neuvědomuješ, každý tvůj pohled na cokoli je vysazen, i vysázen, jak kterým z těch dvou významů ti libo, symboly – a stejně tak ano, ano, souhlasím, že věta, jež bude následovat po dvou příštích, zde již ale zaznělá, je od samého začátku špatná, dokonce hanebně.

A já přitom netuším, proč jsem přehlídnul, a proto hned napoprvé o k a m ž i t ě neskartoval onu více nežli šílenou hrubici její vstupní verzály Z, jakož i nepřeformuloval následující po ní slovosled.

Takže nyní to to vypadá, že jsem tak s jistou intuitivní předvídavostí nebo vypočítavostí učinil schválně, když naprosto nemíněnou chybu zveličuji v příštím kroku podobou iniciály na stav čehosi jako praporu jindy obvykle vedoucího dopředu davy babišáků nahloučených alibisticky za ním.

 

Zkončili jsme tedy u avataru nahoře nad číslicí 1 v kroužku, ze složky teď myší k němu přetáhni ze složky druhý obrázek.

 

Skončili jsme tedy u avataru nahoře nad číslicí 1 v kroužku, myší teď k němu ze složky přetáhni druhý obrázek.

 

Po předchozí ukázce zahanbující trapnosti autorské vivisekce, popřípadě vivisekci ukázkou, způsobené karambolem pouhé záměny víceméně stejně znějící verzály, ti nyní popíšu pár příkladů dobové praxe použití toho symbolonu, jak jsem měl v plánu již před předchozí náhlou opravou – to abys zcela zřetelně věděla, do čeho tě, ale jen a jen na tvoje předchozí se vemlouvání, vlastně vlákávám.

Ale, neboj se, máš na to.

Věř si, zlato!

Vlastně, přesněji vyjádřeno: a to zcela nezávisle na sobě, takový potenciál jsi mívala.

Cosi takového dáš!

Neboj se, že nedáš!

To znáš, to jejda znáš, vždyť přece obvykle takové neúčastné motivace slýcháváš, nebo jindy dokonce sama rozdáváš, prostřednictvím mobilu.

 

Případnou dvojici lístků s tímtéž vzkazem, jednou opraveným, a podruhé ne, můžeme nazvat symbolonem až potom, co je kdosi kvůli porovnání oba přiloží vzájemně k sobě.

Jistě, takovému ztotožnění, a ještě lépe sjednocení, do jakéhosi společného významu, musí předcházet nějaká domluva nebo instrukce, aby podle jakéhosi pravidla obojí za cosi jedno společné mohlo být uznáno.

Proč by jinak kdosi k sobě, kvůli testu shody či ke vzájemnému porovnání, cosi přikládal?

 

Tak to leda houby s octem!

To tak leda houby s octem!

 

Proč by jinak každý jeden si společně pořizovali prsteny? Jen kvůli pouhé ozdobě nebo manifestaci hmotné prestiže?

Jenom jako na důkaz, že mají cosi společného? Sama přece nejlíp víš v této jednotlivosti, jak to s takovou zlatou symbolikou pro její nositele vlastně je.

 

Dát milost, nelze popravit.

Dát milost nelze, popravit.

 

Pouhé posunutí interpunkční čárky může kohosi připravit o život, jak dokládá v jeho báječné knize Chrám i tvrz Pavel Eisner, Kafkův překladatel, vrstevník a možná jeho přímý přítel už za spisovatelova života, nebo alespoň nejbezprostředněji přímý pamětník, jak se těším, že třeba najdu zmíněno ve velmi svědomitě vedených poznámkách na konci knihy Kafkovy korespondence s přáteli, v nichž cadik, nebo jen pouhý chasid, Jiří Langer vzpomenut již byl.

 

Jistý starý Řek jménem Sókratés soudil, že vzdělávání je rozpomínání, na rozdíl od zdejších babišistů, kterým k tomu tomu, aby věděli, tedy spíše měli nakonzumováno, co to vlastně ten mnou pořád opakovaný symbolon je, postačuje si přečíst pouhou jednu větu v internetové wikipedii, rychle, hned – ovšem ne v té míře, aby ji ještě někdy posléze byli schopni jakkoli rozvinout.

 

Přitom jiný zas filozof, to již současník mého nejranějšího dětství, soudil, že pokud vůbec myslíme, tak potom jen v analogiích, tedy ve svého druhu celých rozkošatělých významově větných obrazech.

 

Jak se snažím ještě před tvou mnou připravovanou intelektuálně opravdu obtížnou příští výpravou s případným symbolonem až na jednoho z domů na pražském Senovážném náměstí já hned tu.

 

 

 

 

.

---