Prosté bytí

Moc ti děkuji za tvůj názor. Bytí je v rozporu, protože člověk by mohl plnit úkoly a zodpovídat otázky, které dává sám sobě, ale místo toho dává přednost otázkám a úkolům od někoho jiného, protože díky tomu může "živit" svoje ego. Zatímco kdyby raději zaměřil pohled do svého nitra a ego zatratil, mohl by tak dojít k osvícení (=prostému bytí či dosažení toho NIC, jak píšeš). Takže ano někde je rozpor, ale já ho vidím jinak než ty :).

Bez kladení těch základních otázek by jistě lidský život postrádal onen filosofický aspekt, všechno je jisté, všechno má své pevné místo, není třeba se již na nic ptát. To se týká i těch úkolů, těch povinností, které nutí člověka reagovat, adaptovat se a aktivně přistupovat k řešení daných problematik. Tady samozřejmě reflektuješ konečnost lidské existence, onu více méně blízkou či vzdálenou smrt jako nejzazší bod existence. 

---

Ta úvaha si protiřečí a to slovo, které je v ní bohužel zpřehýbané je slovo "ÚKOL"  - bez úkolu by byl život NIC, prostě BYTÍ. Pak jakoby vnucuješ svůj názor, že všichni chceme ty pochvaly a úkoly, třeba tomu tak úplně není. A pak přijde výzva k tomu, abychom neplnili ty úkoly, nekladli si ty otázky -  výsledkem má být "žijme právě teď " - ale s ohledem na první část úvahy to vlastně znamená NIC, takže asi vůbec nebýt člověkem...

Směšovat pojmy  v první části úvahy - prosté nic rovná se prosté bytí - to nesedí, to jsou dva termíny, které jsou si kontradiktorní. 

Pokuď se mělo jednat o ontologickou úvahu, pak je třeba důkladně pracovat s pojmy. Situace. Jeden říká: Já prostě jen jsem a druhý říká: Tak vlastně nejsi. Protože nám z této úvahy vyplývá závěr, že Bytí je NIC, a NIC je bytí. 

P.S. V první části úvahy vyzdvihuješ potřebnost otázek, úkolů pro život lidského jedince a ve druhé to popíráš...