Zůstat

Vešel jsem jedním z rán do hlubin mlhy

ležela bělavá u nohou vran

lehounká jak chmýří jak duše rybí

a čas mi otevřel nebeských bran.

Otočil klíčem snad ten slepý hodinář

co jindy v ruce má slepeckou hůl

když stíny první mé kreslí již bestiář

a roste námraza bílá jak sůl.

To srostly oči mé navěky vteřinou

ve tmu jež za víčky leží jen chtít

a zakrýt nahotu v nás jako peřinou

jenom ten okamžik na chvíli mít.

A kolem zahrady se psy a tújemi

labrador dívá se za světlem hvězd

a já zde nechávám stopy své na zemi

jež za mnou přichází vítr zas smést.

Jen tak smím vejít tam, kde jsou mé návraty  

odložit šat těla a přejít práh

políbit snění tvé a tebe na rety

a zůstat po věčnost jak mlhy prach.