Myšlenky z postele

Pechy, dechy a vzdechy

(Meditace o tom, jak jsem se se srdcem dostal do červených čísel….)

Nemocnice není moc vábné místo. Když ale teče voda do bot, je to místo, kde už byste byli rádi co nejdříve, nejlépe ihned.

Do toho dne jsem od roku 2002 sedmnáct let nevěděl, co je byť jen lehká rýma… za sedmnáct let jsem se snad ani nepíchl špendlíkem… Předchozí »píchnutí špendlíkem« v tom dvaašedesátém byl šestitýdenní pobyt na JIPce s těžkou virózou… Teploty se některé dny pohybovaly velice těsně pod hranicí 40°C… dva dny jsem strávil v ledovém obkladu. Při doléčování již mimo nemocnici jsem nepozoroval žádnou změnu proti stavu předcházejícímu hospitalizaci, přestože jsem měl ještě čtvrt roku teploty nad 37°C a poté zjištěnu anemii. Doléčil jsem se zcela až před Vánoci 2002…

Tam byl začátek dnešních potíží...

Čtvrtý prosinec 2019

Krátký dech, štěkavý kašel, lapání po kyslíku, chviličky strachu v bezdechých okamžicích… Do nemocnice mne odvezla sanita. Pan doktor měl o diagnóze jasný názor: pneumonie…Fakt je, že jsem měl málo kyslíku, ale ne kvůli pneumonii. To se všk ukázalo až později, těsně před vánoci.

Fakt je, že si sám vzpomínám na to, že v nemocnici jsem byl daleko ze své normální formy. Pamatuji si, že jsem byl opravdu desorientovaný, bloudil jsem po nemocnici, nejedl jsem, vedl řeči nesmyslné či nesrozumitelné, dokonce jsem měl malý konflikt s dalším pacientem – já… normálně totálně bezkonfliktní, spíše empatický dědek. Navíc jsem dopálil sestru tím, že jsem do misky na léky dal vykašlaný kousek rosolovitého hlenu – ani nevzpomenu kde se vzal… dostal jsem vynadáno, no spíš jen vybručíno (:-D...     Při tom to byl možná klíčový důkaz o něčem, co jsem ještě netušil.

No, jo - byla to pravda: vždyť jsem byl fakt desorientovaný! Nedostatek kyslíku byl na vině, že si z té doby mnoho nepamatuji a to málo ještě v  mlhavých obrazech… Nedivím se, že se lékař ptal mé ženy, jestli se někdy takhle  chovám doma, Jak? no - blbě...

Jak to bylo… jak to snad mohlo být s nevysvětlitelným rasantním poklesem mého standardu, z něhož v okamžiku konstatování faktu zbývala žalostná ani ne snad polovina. Ale  - kdo ví? Po ztrátě té druhé půlky se tedy celkem právem pídil ošetřující lékař u manželky… váš manžel je desorientovaný, paní… nevíte, jak ho dostat zpět do formy?

Jak to vidí má žena…

Můj provinilý výraz způsobený vědomím selhání zbytku mého snad-intelektu nejenže změkčil tvrdost reality, ale navíc postupem pár vteřin rozzářil oči té mé, stále ještě věkem nevyhaslé sopky nápadů a dobrých slov, když řekla (prosím - všimněte si i v detailu, že nezvolala hlasem, který vyrazil proudy vod z mraků… jenom řekla):

… no – vždyť je to jasné:

2   máš zvýšenou teplotu a daleko na oblíbená místa, bez kontaktu s tím, co znáš. No - teplotu jsem neměl...

3  taky máš rozhozený denní režim, spánek, jídlo, hygienu a jánevímcoještě - a neměl jsi spojení s lidmi, s nimiž jsi jinak v denním kontaktu a pramálo to ovlivní fakt, že ty kontakty nejsou někdy víc, než esemeskou, skypem, či jiným takovým modulem.

      Navíc ještě dokonce ani ten počítač…

Jak tě znám, tak fakt, že zpráva o skupině mladých lidí lezoucích v mrazivé noci po střechách a požárních lávkách a toužících »po nějakých hadrech« pěkně vyděsila dívčí »ostrahu« nemocnice… třeba byla bezpečně ukryta v baráku.  A – teď tady! najednou! Ani ne asi moc chytrej dědek bez počítače je vlastně nutí něco udělat, něco proti nim podniknout… ha ha ha – není snazší podniknout něco proti tomu divnému starci? A to i přesto, že ty vetřelce později uviděly také…ukáazalo se, že to byla asi desetičlenná skupina snad squaterů, kteří  sháněli jakýkoli textil na ochranu před mrazem...

Nízký tlak, pane doktore…  Já vím, že víte a že jen málo lidí ve městě ví víc, nebo ví aspoň totéž, co vy… 

Hlavní příčina mého malého tlaku je kardiomyopatie se systolickým výkonem 25% (diastolický je skoro v normálu - oboje podle ECHO-KARDIO). No – a aby to mělo punc pravdivosti, tak pravým okem vidím asi 20% po perforaci cévky toto oko vyživující a začínající šedý zákal na oku levém…. Nevím, co se mnou bylo, ani sám sobě to neumím nijak vysvětlit… desorientaci… pomatení?

----------------------------------------------------------

Jeden - taky prima lékař - čte můj záznam a povídá: a hale! Vy máte kardiomyopatii!                          

Vím, pane doktore… ale raději bych nevěděl…                                                                                                

Špatně, pane… s tím - při rozumném režimu - tu můžete být třeba až do devadesáti let!!          

Ano, možná, pane doktore.  Ale taky už ani dnes nemusím dojít domů…

Inu, … ano, mohlo by se to tak říct… v mezním případě, snad… kdybyste - řekněme - šel s třinácti pivy domů a říkal si třináct… třináct!  Zase to nešťastné číslo… hm…

Každé číslo od trojky výš tu už je nešťastné… možná dokonce už ta trojka…

-----------------------------------------------------------

Měl jsem u už na rtech slova: No vidíte, pane doktore, a ještě ani jeden z těch, kteří se podíleli na stanovení té mé diagnózy - v různých etapách jejího vzniku - mi ani náznakem neřekl, jak mám žít, co nesmím a co musím. Musel jsem si to vymyslet, protože jsem se na to zapomněl zeptat sám a včas…

Raději jsem ale nechal slova zaniknout na zadním patře. Kdyby to ten prima chlapík nevzal má slova s dostatečným nadhledem, mohl bych ztratit sympatického člověka ve svém okolí…

Jak vidíte, i dnes je to ještě trochu zmatené.  Lékaři z odborných ordinací se prohánějí po Alpách, ani jedna z plicních poraden na okrese nemá od 20. prosince do 6. ledna službu… a nemocnice, která snad dokonce mění majitele a je tím pádem taky nějaká rozhozená, mne převedla do domácího ošetřování. Pravda, zdůvodnění mělo svoji logiku…

8. leden 2020: Hektický měsíc s trojí hospitalizací a výsledkem neradostným – srdce si snížilo mez spolehlivosti o dalších 10%... ale hle!:  tu se najdou dvě ženy, které jsou schopné  tvrdit, že to 15%, na mne právem nasrané srdce, dokážou ještě nějaký ten čas udržet v činnosti a vymyslely pro něj i několik několik léků, příkazů a zákazů – souhrnně doporučení a na cestu naději, že za dva, za tři měsíce bude líp...

To by pan Babiš měl radost...

 A ty dvě ženy? asi mimozemšťanky… takže přece jen existují?