Písmák Lída Plachá čekala dost dlouho na vrácení auta, dokonce párkrát Robertovi volala. Nebral telefon nebo ho měl vypnutý. Na SMS neodpovídal. Nechávala si je v telefonu, aby měla doklad, že žádala nejen o vrácení auta, ale i o podpis na žádosti o rozvod.
"Víš, nemáš na co čekat, zajdi na evidenci vozidel a nahlas ztrátu auta, však převodní papíry od rodičů máš a pokud to auto už prodal, budou ho brát jako ukradené." Naváděla ji kamarádka Zdena.
"Není to tak jednoduché, jak si to představuješ, všechno hnát do krajnosti." Namítala Lída. Pak Zdeně povyprávěla, co se minulý týden stalo.
"Přišla ke mně na návštěvu dcera Jana. Představ si, že skoro nic nevěděla o tom odstěhování otce, ale on prý ji vyhledal a vyptával se, jestli potřebuje to auto, co jí matka chce dát do užívání. Samozřejmě nic nevěděla a řekla, že mají auto od rodičů manžela k dispozici, ti si koupili menší vůz a tak ten velký přenechali rodině syna. Robert jí namluvil,. že to auto je stejně skoro na odpis a on zatím na nové nemá a potřebuje je, na rozdíl ode mne. Řidičák bych si stejně nedělala na stará kolena. Drzoun jeden! On je mladý na novou lásku a já na řidičák stará." Zdena zareagovala:
"Vidíš, tak to je , když dětem neřekneš, co se děje. Tos myslela, že se nedoví ani o rozvodu?"
"To ne, ale chtěla jsem je postavit před hotovou věc. Ona Jana byla docela miláček táty. Však on jí navykládal, že měl jen aférku s jednou ženou a já prý jsem ho hned vystěhovala, byt nechala rozdělit, aby se nemohl vrátit. Prosila mne, abych ho neodepisovala, že ho to už mrzí a rád by zůstal v manželství, nerozváděl se. Co jsem jí na to mohla říci? Nakonec jsme se docela pohádaly a dcera mi řekla, že jsem paličatá a věří tátovi, že mi jde hlavně o majetek, peníze, které našetřil vlastně hlavně on."
"Víš, je to těžké vysvětlovat, když je dítě déle z domu, neví, jak jsme žili, že jsem platila stravu a vše ostatní do bytu, oblečení pro oba, dětem dávala dárky z mého platu, jen za byt, elektřinu a inkaso platil otec z účtu. Dcera účetní není, o ty záležitosti se nikdy moc nestarala, ba ani nyní asi ne. Je trenérka ve fitku, zařídil jí to tatínek, tak se stará sice o rodinu dobře, ale jinak výdaje jdou mimo ni. Má na to muže, ten je právník. Stejně jsem jí to ale takto řekla. Pak už neměla slov."
Zdenu napadlo:
"Myslíš, že by ti poradil, co a jak máš dělat s tím Robertem? Vlastně ono je to zbytečné, pokud dcera nechce, on ti radit proti nebude. Ach jo."
"Víš, kolikrát mi bylo líto, že jsem tak brzy zůstala sama, ale na muže mám aspoň vzpomínky v dobrém. Jen to mne bolí dodnes, že zbytečně zemřel, ne vlastní vinou." Posmutněla Zdena.
"Jsme docela dlouho kamarádky, ale stejně nevím a nechtěla jsem se tě vyptávat, jak zemřel." Ozvala se najednou Lída.
"Jezdil na služební cesty docela často. Většinou vlakem na ústředí závodu a tak jednou po domluvě se spoluzaměstnancem, který také cestoval stejným směrem sedli do kamarádova auta a jeli všichni tři. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu byla na dálnici nějaká nehoda, nechtěli čekat, tak sjeli na okresku, kudy se mohlo také jet, ale tam měl stejný nápad jeden kamioňák a doslova je shrnul do příkopy. Když jsem později viděla fotografie, jak vypadal ten jejich vůz, ještě teď mne mrazí. Kamioňák- cizinec sice byl doma prý potrestán, vyplatili odškodnění pozůstalým, ale život dvěma lidem nevrátili. Jen ten třetí zůstal živý, ale je prý mrzák na nohu. Má protézu. Kéž by ten můj aspoň tak zůstal. Byli s řidičem oba na místě mrtví. Snad dlouho netrpěl, nechtěli mi toho na policii moc říci. Znáš to."
"Něco jsem slyšela, ale jak to bylo nevím. Tak jsme vlastně obě samy, ale já mám dilema co dál dělat. Myslíš, že by se chtěl Robert vrátit? Co když ho ta vdovička vyhodí? "
"Do toho ti mluvit nebudu, já bych mu už nevěřila, pokud bys odpustila, neměla bys jistotu, že se nevrátil jen proto, že ho obrala o peníze a nechala. Sama musíš vědět, co chceš. Máš ho ráda nebo ne?"
"Máme spolu tři děti, mládí máme za sebou, aspoň já mám takový pocit. Sama bych nechtěla zůstat, ale hledat si někoho? Není to jednoduché. To máme dnes téma k hovoru, viď? Nemáš něco veselejšího?" Pousmála se Lída.
"Jo, mám chuť na nějaký dobrý zákusek." Zasmála se Zdena.
"No vidíš a já bych si dala raději tlačenku s cibulí! Mám v ledničce, nemáš chuť? A pak si dáme pivo, co říkáš?" Nabídla Lída.
Pokračování příště...
Kapitola 6.
Zdena se nemohla domluvit s Lídou na návštěvě. Zkusila párkrát klepat podle domluvy, ale odezva nebyla. Dokonce napsala i SMS, aby případně nerušila Lídu v práci a čekala, že se ozve. Když už se jí to zdálo podezřelé, zavolala Lídu telefonem. Čekala dost dlouho, než Lída telefon zvedla.
"Lído, co se s tebou děje? Pardon, zdravím, ale nemohu se ti dovolat obvyklým způsobem, tak to nakonec zkouším takto. Kde jsi? Doma nebo někde jinde? Na klepání neodpovídáš." Vychrlila Zdena a čekala, co na to Lída.
"Zdeni, nezlob se. Jsem momentálně u dcery Jany a máme tady velkou debatu. Až přijdu domů, všechno ti povykládám, pokud se ze všeho mezitím nezhroutím. Nebrala jsem to proto, že jsem šla z pokoje, kde se vede debata, do koupelny a budu muset končit. Vydrž, všechno se dovíš. Tak pá." Ukončila hovor Lída.
Lída se vrátila do pokoje, kde byla nejen dcera Jana, ale i manžel-tedy dosavadní-jak si říkala v duchu. Také jeden ze synů Petr, který prý náhodou dojel na návštěvu po několika měsících. Dcera nepřiznala, že mu volala, aby ji přijel podpořit.Zeť Honza se vymluvil, že jim udělá kávu a čaj, podle přání. Nechtěl se míchat do rodinné rozmluvy.
Chvíli bylo ticho, ale pak začala Jana:
"Mami, co to děláš? Táta jen na čas zblbl a ty hned rozvod. Po tolika letech. Víš, že se vždycky rád ohlížel za ženami a ty jsi byla pořád v práci nebo doma a nějak jsi se mu nevěnovala. Nediv se, že si hledal zábavu jinde."
"Ale, ale... na zahrádku se mnou přestal chodit úplně, doma nic nepomohl, nikam mne nepozval, pořád se vymlouval na ten jeho fotbalový klub. Najednou z toho byl odchod z domova. Nepřipravený, náhlý, tedy pro mě. Co ty o tom víš, jak se žena cítí, když se vrátí z práce, doma na stole lístek od muže:
"Promiň, nemohu tak dál, jdu za štěstím, ozvu se ti."
"No, tati to bylo zbabělé!" Ozval se syn. "To jsi nemohl říci mámě osobně? Že už tě to s ní nebaví, našel sis jinou, mladší? Já tedy nevím, ale co jsi čekal, že máma udělá?"
"Stejně bychom se jen pohádali nebo by máma mlčela, to ona umí. Sbalil jsem si jen nejnutnější."
"Jo, a urychleně vybral půl konta, než jsem se stačila vzpamatovat. A pak přišel pro část nábytku, pro věci, které se ti najednou hodily, potřeboval jsi je. Ale kam jsi je dal? To nebylo nepřipravené, spíš naopak." Ozvala se Lída.
"To není jen o penězích na společném účtu , ale táta chce prodat moje auto po rodičích, dokonce mne nutí prodat zahrádku a prý se mám s ním rozdělit. Víte, jak by to skončilo? Všechno by dal milence, nakonec by se mohl i zadlužit kvůli ní a já bych pak splácela dluh, ne? A co by zůstalo vám z rodinného majetku? Víte, co to je, když zralý muž zblbne? Do vdovy se zamiloval, která má 2 děti, dceru dokonce u sebe a syn "prý" studuje. Ta potřebuje peníze určitě. Pochlubil se vám, že ho nenechá u sebe bydlet? A on už peníze nemá. Co s nimi udělal?" Dodala Lída, aby děti přesvědčila, jak se k ní otec chová. Proč to má nechat všechno na sobě?
"Nebydlí u ní, bydlí u nás. Prý si nemůže dovolit pronajmout byt. Zablokovala jsi účet a má se to dělit až po rozvodu. Je to nutné? Ozvala se posmutněle Jana. Měla tátu ráda, byla jeho miláčkem, pokud si na děti udělal čas. Syn byl kritičtější. Ten měl za zlé tátovi, že tu svoji nevěru tak vyhrotil. Ozval se:
"Nemusel jsi hned odcházet z domu, když jsi navíc nemohl k té ženské. Co to je zač, když tě nechce v bytě? To je nějaká láska?"
"Ona má dospívající dceru a ta nikoho doma nechce. Prý bych ji určitě obtěžoval! Přiznal najednou Robert.
"Asi tě dobře odhadla, ta tvoje milá paní." Neodpustila si Lída rýpnutí.
"Tak co teď budete dělat? Opravdu se chcete rozvést? Táto, to si myslíš, že budeš bydlet pořád u nás a za tou vdovou chodit? To by šlo jen na nějaký čas, ale já se o tebe nemohu starat. Choď si k té paní na stravu , prát prádlo a pod., stejně jí určitě dáváš peníze, tak ať se o tebe stará. Ten nocleh ti poskytneme, ale ne na dlouho. Musíš si všechno zařídit. Co sis nadrobil, vyjez sám. Bylo by dobré se vrátit k mámě, byli jste spolu tak dlouho, možná by ti ten úlet odpustila." S nadějí v hlase radila Jana.
Dívala se přitom na svého muže, který zůstal stát ve dveřích a poslouchal o čem se dohadují. Jeho pohled asi ovlivnil přímou a pro tátu nečekanou řeč Jany. Honza si sice s tchánem docela rozuměl, ale doma by ho tedy mít nechtěl, jak předtím naznačil ženě.
"Mami, opravdu to nejde slepit, ten život s tátou? Jedna nevěra není celý život." Zaprosila Jana.
"Jani, ty nevíš, kolikrát už to za život bylo. Táta měl jen štěstí, že jsem po ničem nepátrala, dověděla jsem se zpětně o jeho úletech. Myslíš, že se nezakouká znovu? Navíc, dokud bude něco cítit ta jeho vdova, nepustí jej. Jen až zjistí, jak je to s jeho majetkem, tak určitě... ale to já nechci zažívat případně znovu. A nemám už dost velký byt, aby se tam nastěhoval, nic mi tam nechybí."
"No, mami, táta je docela i pohledný chlap a když je ta paní vdova, třeba nechce být sama, až jí děti odejdou z domu." Zastala se Jana táty.
Celá debata však nepřinesla Robertem očekávaný výsledek. Lída odmítla jakékoliv smíření, trvá na rozvodu. Hlavně z obavy, aby nemusela nakonec platit nějaké dluhy, které kvůli své nové lásce táta udělá.
Rozloučila se s dětmi, syna Petra pozvala na návštěvu, může i přespat u ní, místo má. Honza to zřejmě uvítal, další host v domě je starost a on nemá čas se jim přes den věnovat.
Pokračování...
Kapitola 7.
Lída se sice se Zdenou domluvila, že jí povypráví, co se dělo u dcery, ale Zdena se jí nedočkala druhý den, ba ani v dalších dnech. Lída nebrala telefon, na SMS nereagovala. Zdena měla číslo na realitní kancelář, kde Lída dělala, ale nechtěla se vyptávat. Nakonec ale zavolala a jedna ze zaměstnankyň jí řekla, že si paní Lída vzala volno k vyřízení nějakých rodinných záležitostí. Prý volala nějaká žena, asi dcera, nic bližšího neřekla, jen aby paní Plachou omluvili, že to později vyřídí. Snad to vyřeší dovolenou nebo neplaceným volnem.
Zdeně to začalo šrotovat v hlavě. To není možné, Lída by jí to určitě řekla a pokud by opravdu volno měla, byla by přece doma. Tam je ale klid. Večer není vidět světlo v bytě, nehraje rádio ani televize. Zdena se polekala:
"Co když se Lídě něco stalo? V bytě určitě není, nic se tam nehýbe, na ˇtukání neodpovídá." řekla do telefonu.
"Víte co, my máme na její dceru číslo telefonu, zkusíme jí zavolat, možná je u ní," nabidla Zdeně ta pracovnice.
"Já vám pak zavolám, jak jsme dopadli, ano?"
"Budu ráda, pokud byste mi dali číslo na její dceru, byla bych ráda. Jsem její sousedka a dobrá kamarádka Zdena Malá, víte? Určitě by se na vás nezlobila, že jste mi to číslo dali."
"To by šlo, nemám moc času na vyřizování, mám domluvenou schůzku s klientem a nikdo jiný zde momentálně není." Zřejmě si oddechla a číslo Zdeně nadiktovala.
Zdena volala dceři Lídy Janě, ta však měla obsazeno. Zkusila to znovu a ozval se jí mužský hlas, zřejmě manžel Jany. Na dotaz, zda neví, kde je paní Lída Plachá dost udiveně odpověděl, že u nich není. Byla tam před pár dny, ale odešla domů. Od té doby s ní nemluvili.
"Víte, ona byla dost rozčilená, ale určitě šla domů, protože slíbila synovi Petrovi, že může u ní přespat, než odjede domů. Předpokládali jsme, že jsou spolu, tak jsme je nesháněli. Vy jste její kamarádka? Byly jste domluvené, že se sejdete? To je tedy divné. Kde jste se na ni všude ptala?" Zajímal se Honza, manžel dcery, jak do telefonu Zdeně řekl.
"Jen v zaměstnání, ale tam mi řekla její kolegyně, že si Lída vzala volno na rodinné záležitosti, ale jen to telefonicky vzkázala. Proč by to předem neřekla osobně a proč nic neřekla mně a jak vidno ani vám? Co když se jí něco stalo? Kde je ten syn Petr?"
"Počkejte prosím, já mu zkusím zavolat, možná se ozve a bude vědět, co se stalo. Zavolám vám zpátky, ano?"
Zdena čekala, dívala se upřeně na displey telefonu, jestli se neobjeví třeba zpráva . Když konečně zazvonil , nebyla to potěšující zpráva.
"Paní Zdeno, je to divné. Petr musel odjet v ten večer, prý mu zavolali z firmy. Maminka byla celkem rozčilená, ale říkala, že se musí ještě stavit ve večerce pro nějaké pečivo a tak ji ani nedoprovodil a jel rovnou pryč. Nelíbí se mi to. Nevím, jestli bychom neměli zavolat na policii. Nezkoušela jste jít do bytu? Máte klíče?"
"Mám, ale já tam chodím, jen když Lída potřebovala zalít kytky, když nebyla doma, jinak k ní chodím, jen když je doma. Mám odekmnout? Nechcete přijít a jít tam se mnou jako svědek?"
"Nezlobte se, vemte někoho z domu, já mám jednání a manželka je ve Fitku, má tam lidi, asi by nemohla odejít. Spoléhám na vás, zavolejte, kdyby se něco dělo, ano?"
"Jak myslíte, ale... " odmlčela se samým rozčilením, že rodině nezáleží na tom, co je s matkou. Netušila, že dcera Lídy je na matku nazlobená kvůli rozvodu s tátou a její muž se nechce mezi ně plést. Vzala klíč od bytu Lídy a sotva dýchajíc šla odemknout. Zaklepala, ale nic se neozvalo. Pomalu odemkla.
"Páni, zapomněla jsem zazvonit na sousedku, aby šla se mnou. " Zamkla a šla chodbou k sousednímu bytu..
Pokračování ...
Kapitola 8.
Zdena se sousedkou stály na prahu pokoje Lídina bytečku. Nic nesvědčilo o tom, že by tam někdo byl. Prošly ostatní místnosti, tedy koupelnu, nahlédly i na WC a do pokojíka. Nikde nikdo. Vtom se Zdena zarazila. Zdálo se jí, že je něco jinak než obvykle. U komody v rohu pokoje byly povytažené dvě zásuvky, dveře na kuchyňské lince nedovřené, prostě Zdena tam i cítila jinou vůni než byla zvyklá. Když pominula pocit, že se tady déle nevětralo, byla to jiná vůně.
Rukou zastavila sousedku, která se chtěla jít podívat blíž, vyndala mobil a po částech vyfotila pokoj a pak i okolí a vedlejší místnost, ložnici s "pracovním" koutkem.
"Nebudeme na nic sahat, Lída tady zřejmě není, je to už dostatečně dlouho, nahlásíme to na policii. Není to normální".
"Neřeknete to nejdříve dceři, třeba ji napadne někam zavolat. Jí by spíš informovali třeba i v nemocnici, kdyby tam paní Lída byla." Napadlo sousedku.
"Páni, máte pravdu. Možná by něco věděli i na záchrance, co když měla úraz a odvezli ji někam. Dceři zavolám, až když mi to nebudou chtít říci. Myslím, že nemají poslední dobou moc dobré vztahy." Nic bližšího Zdena nechtěla vysvětlovat.
Zamkla byt Lídy a šla domů telefonovat. Sousedka se nabídla, že se zeptá ostatních obyvatelů domu, dokonce zajde i do blízké Večerky, jestli tam paní Lída nebyla.
"Znám se s prodavačkou, možná něco bude vědět, pokud se poblíž něco stalo. Stejně potřebuji nakoupit."
Netrvalo dlouho a Lída byla objevena na JIPce v nemocnici. Byl to úraz. Něco do ní narazilo, měla odřený bok, naraženou ruku i nohu, ale hlavně nešťastně spadla na okraj chodníku i hlavou a zřejmě ztratila vědomí. Než spadla, vykřikla a její výkřik prý zaslechla paní, která zrovna vycházela z Večerky. Než ale došla k poražené paní, zahlédla odcházet osobu, která se skláněla nad zraněnou, něco zdvihla ze země a nápadně rychle odcházela.
Jen nevěděla, jestli to byl muž nebo žena.
"Mělo to kalhoty a bundu, naraženého kulicha a byla už docela tma." Vypověděla prodavačce i na policii. Bylo divné, že zraněná neměla žádnou tašku. Převezli ji rychle do nemocnice a až tam, na pozdější dotaz policie prohledali kapsy bundy i kalhot a objevili mobil a malou peněženku s pár stovkami.
Pokoušeli se zavolat na čísla z mobilu a tak se dověděli, o koho jde. Jenže to trvalo skoro dva dny a když se jim konečně ozvala dcera Lídy, nenapadlo ji zavolat Zdeně, že ví, kde maminka je. Volala jen do realitky a tam se dověděla, že někdo Lídu v práci omlouval, proto se po ní nesháněli. To se jí zdálo divné, ale pak si pomyslela, že zaúřadovala sousedka Zdenka, kterou znala . Ale nezavolala jí ani tehdy, aby se třeba zeptala.
Zato ta kolegyně z realitky si vzpomněla, že se na Lídu ptala její sousedka Zdena a napadlo ji, že jí zavolá a o hospitalizaci Lídy jí řekne. Ta už sice něco věděla, ale nic bližšího.
Zavolala následně Janě, dceři Lídy a vyslovila podezření, že někdo navštívil byt Lídy, že tam se sousedkou byly, ale na nic nesahaly. Jana jí potvrdila, že klíče u maminky nenašli, jen mobil a peněženku.
Zdena věděla, že Lída si dávala menší obnos pro jistotu i do kapsy kalhot, kdyby jí náhodou někdo kabelku vzal.
"Jak zajistíme, aby se někdo do bytu znovu nedostal než se Lída vrátí?" Ptala se Jany Zdena.
"Tak to nevím, mně klíče nedala, vy je máte, že?" Trochu trpce řekla Jana.
"Víte co, přijďte ke mně, půjdeme tam spolu a asi bude dobré vyměnit zámek, necháme udělat dva nové klíče, to byste jako dcera měla být u toho, ne? Hlavně ale, víte už něco o stavu maminky?"
"Je stabilizovaná, při vědomí, ale moc nekomunikuje, to víte, ten náraz do hlavy asi nebyl malý. Budou ji vyšetřovat víckrát. Nekrvácí prý, ale nikdy nemohou vědět, jestli se tam něco nepoškodilo. Kdo jí to mohl udělat? "
"To málem vypadá na najetí schválně, vždyť tam je spíš tichá ulice, aut tam moc nejezdí, zvláště k večeru." Napadlo Zdenu, když se sešly, aby nechaly vyměnit ten zámek. Podepsaly obě převzetí klíčů, v bytě nechaly vše tak, jak bylo. Jen zalily kytky, zamkly a šly.
"Třeba měl někdo zájem, se jí zbavit. Nevíte o někom?" Schválně se zeptala Jany Zdena a čekala, co jí řekne, jak se zatváří.
"To nemyslíte vážně, kdo by se jí chtěl zbavit? Takový nesmysl!" Ale s omluvou, že spěchá, Jana rychle odcházela.
Vrtalo jí to však v hlavě a vzpomínala, jestli otec tehdy po návštěvě někam odešel. Auto ten den určitě neměl, je na něm nějaká závada, prý je dal ke kamarádovi. Bude se ho muset zeptat. Nemyslela, že by se chtěl mamky zbavit, spíš jestli to nezařídil, aby oddálil rozvod.
Totéž však napadlo Zdenu a zařekla se, že si pohlídá, jestli se zase někdo nepokusí dostat do bytu Lídy a kdo to bude.
Pokračování...
Kapitola 9.
Otec Robert se objevil u dcery ve Fitku. Musel počkat, až vyřídí nějakou záležitost s klientkou, pak si chvíli sedli u ní v kanceláři. Měla ji z jedné strany zasklenou přes celou stěnu, aby viděla na příchozí a zároveň na obslužný pult, kde postávala mladá dívka, určená k obsluze návštěvníků. Jana se věnovala většinou klientkám přímo v tělocvičně.
Než stačil otec něco říci, doslova na něj vybafla:
"Tati, kde jsi byl ten večer, kdy odešla máma s Petrem od nás? Neviděla jsem tě pak už. Ty jsi šel za ní?"
"To mně ani nenapadlo, měl jsem toho dost, jen jsem se opláchl a šel si lehnout. Proč se ptáš?"
"Neříkej, že sis s mámou od té doby nechtěl volat. Nedivil ses, že se ti neozývá? Víš, že je v nemocnici?"
"Ale, copak se jí stalo? Nebyl to žlučník, když odešla tak nahněvaná?" Docela jízlivě se Robert zeptal. Jana se na něj podívala podmračeně, překvapilo ji, jak málo citu projevil. Přitom tvrdil, že se rozvádět už nechce. O co mu asi jde? Určitě je rád, že se máma neozývá, myslí si zřejmě, že už uvažuje o tom, že by se nerozváděli?
"Tak co je? Na co myslíš? Co se mámě stalo?" Vytrhl ji z myšlenek táta.
"No, měla úraz, srazilo ji auto a bylo to zřejmě úmyslně, protože se jí ztratila kabelka, hlavně však klíče od bytu. Naštěstí to zahlédla jedna návštěvnice Večerky a zavolala záchranku i policii, jinak nevím, co by s mámou bylo. Byla už tma.
"Počkej, chceš snad říci, že byl svědek té nehody? To ani neviděl, jaké auto do mámy narazilo a co bylo dál? Má už policie nějakou stopu po tom autě?"
Opět se Jana zarazila: tátu zajímá víc to, jestli byl svědek než jak se daří mámě. Čím dál víc začínala chápat, proč se máma s tátou nechce už bavit. Otec pokračoval:
"Je máma při vědomí? Pamatuje si něco? Jak dlouho bude v nemocnici. Byla jsi za ní?"
Opět takové orientační otázky. Jana nepochybovala o tom, že při nejmenším táta už něco ví nebo to dokonce "zařídil". Nedala ale nic najevo, přestože to v ní vřelo pořádně.To si tedy zjistí. Zapojí manžela, ten se s policajty zná.
"Je na JIPce, budou jí dělat další vyšetření. Nemluvila jsem s ní, půjdu tam odpoledne. Ty bys tam neměl chodit, kdyby tě viděla případně, mohla by se rozčilit. Má mít především klid."
"Neboj se, mám teď jiné starosti. Účet máme zablokovaný i kartu, musím se starat o peníze. Tak já tě nebudu už zdržovat. Řekneš mi ale, jak to s mámou vypadá, ano?" Odcházel poměrně rychle, asi někam spěchal.
Jana chvíli potom volala manželovi, že by s ním potřebovala mluvit, ne ale před otcem, který možná bude u nich v domě, ani před dětmi. Naznačila mu, že se bude jednat o rodiče - oba. Požádala ho, jestli zná někoho blíž na policii, aby se poptal, jestli mají něco bližšího kolem té nehody. Muž ji ujistil, že se poptá.
Mezitím Robert volal kamarádovi, u kterého měl schované Lídino auto, jestli je auto v pořádku, v garáži.
Trochu udiveně mu kamarád sdělil, že tam není, vyzvedla si ho prý nějaká žena. Myslel, že je to jeho žena, protože měla od auta klíče. Auto ještě nevrátila. Robert strnul. Klíče měl jen on. Vytáhl svazek klíčů, probíral je a samozřejmě zjistil, že klíč chybí. Kdo ho mohl sebrat? Autem nejel od té doby, co ho od něj požadovala Lída. Kdyby ten klíč vzala třeba z jeho bundy, když byla u dcery, určitě by auto dala k Janě, vždyť s ním ani neumí jezdit.
Pak jen někdo u Mileny. Ale proč?
Napadla ho hříšná myšlenka, jestli se Milena nechtěla zbavit Lídy, nevyčíhala si ji? Vždyť dokonce věděla, že budou mít ten den jednání u dcery.
"To není možné, tak daleko by určitě nezašla. Ani neví všechny okolnosti kolem majetku a rozvodu, nic jsem jí raději nevykládal. Co z toho vyleze? Nebudou nakonec policajti podezřívat mě?" Napadlo ho najednou. Usilovně přemýšlel, kdo ho mohl v ten večer v domě u dcery vidět, aby mohl potvrdit jeho alibi. To dceřino vyptávání nebylo jen tak. Ona mu nevěří.
"Musím co nejrychleji mluvit s Milenou a najít svoje auto." Říkal si skoro nahlas.
Pokračování...
Kapitola 10.
Kamarádka Zdenka byla trochu nazlobená na dceru Lídy, že se jí neozývá, jak slíbila. To ale nevěděla, že Jana s manželem začali kolem celé události zjišťovat, co se dalo. Jana především vyzpovídala otce Roberta, protože byla přesvědčená, že v celém dění kolem mámy má prsty. Pak teprve zavolala Zdeně Malé a informovala ji o zdravotním stavu maminky.
Lída se pomalu rozpomínala, co se jí stalo a ptala se prý na kabelu, kde prý měla nejen klíče, občanský průkaz, ale hlavně platební kartu k účtu. Nic z toho se nenašlo. Klíče byly vyřešeny, u bytu vyměněny, občanský průkaz nahlášený jako zcizený.
"Paní Jano, zavolejte do realitky, zeptejte se, kam posílají Lídě výplatu na jaký účet a nahlaste honem zcizení karty, zajištěte zablokování. Vím, že Lída sebou PIN ke kartě nenosila, ale není problém po částkách do 500 Kčs bez PINu nakupovat. To víte, ne? Zkuste se jich zeptat, jestli není vybraných částek -plateb do té výše v posledních dnech podezřele víc." Poradila Zdena dceři Lídy.
"Moc děkuji za radu, nenapadlo mne to. Maminka mi neřekla, že má samostatný účet, myslela jsem, že je jen jeden pro oba."
"Musela to udělat, měla svoje důvody. Váš tatínek zaúřadoval s penězi na společném účtu, o tom vám ale prý řekla. No, bude dobré vše zařídit co nejdříve. Co na to všechno říká váš otec? Jak se tváří? Možná je rád, ať už je to jak chce, že se rozvod zdrží, ne? " Neodpustila si Zdenka rýpnutí. Věděla, že ani dcera rozvodem nebyla nadšená, ale co, měla by se probudit a zajímat se o to, co se děje skutečně mezi rodiči.
"Táty jsem se ptala, tvrdí, že o ničem neví, nějaké rozpaky jsem u něho ale vycitila. Však si ho s mužem podáme a myslím, že ani policejnímu výslechu se nevyhne. Co je nového v domě u vás? Dáváte pozor, aby se někdo nesnažil dostat do bytu? Byla bych vám vděčná, už tak lítám jako hadr na holi. Za maminkou chodím každý den, jestli chcete, mohla bych vás vzít sebou. Je už na normálním pokoji, ale zaplatili jsme jí nadstandart, aby měla klid a má zvýšený dohled personálu." Navrhla najednou Jana Zdence. Ta byla ráda a hned se domlouvala, kdy tam Jana půjde.
Mezitím Robert po sdělení, že auto není u kamaráda, šel k Mileně domů. Schválně počkal do doby, kdy se vracela z práce, aby ji zastihl doma. Přišla a klidně se ho zeptala, kde tak dlouho byl, že se neukázal pár dní.
"Neříkej, že jsi neslyšela, co se stalo mé ženě Lídě? " Vybafl na ni.
"Jak to mám vědět, do práce s ní nechodím, tys mi to nehlásil, pokud vím. Copak se jí stalo?"
Robert se zarazil, hned neodpověděl, něco ho napadlo:
"Nevypadl mi náhodou klíč od auta? Dával jsem ho nedávno ke kamarádovi a klíč jsem nechal tady." Tak trochu diplomaticky se zeptal. Nevypůjčila sis ho ty nebo Darina? Tomáš asi doma nebyl, že? " Zeptal se i na Milenina syna, který bydlel kvůli studiu na průmyslovce u vzdálené tety a domů jezdil jen někdy.
"Nevíš na co bych ho měla? Viděla jsem jej viset na háčku, pokud to byl on, kdopak by ho bral? Děti ani neví, že patří k tvému autu. "
"Ví, Darina určitě, protože jsem vás obě přece vezl na nákup a auto jsem pak zavezl ke kamarádolvi do garáže a šel s vámi zpátky pěšky."
"Tak si počkej, však přijde za chvíli domů, myslím, že Tomáš také, je už týden doma, mají ve škole volno."
"Tak to si je vyzpovídám, buď jistá." Robert Mileně neřekl, co se Lídě stalo, jen naznačil, že měla nehodu, někde upadla. dál neví.
Pokračování...
Kapitola 11.
Robert čekal na návrat Mileniných dětí. První přišel od kamaráda Tomáš a hned se sháněl po jídle.
"Oni ti tam nic nedali? Tak to sis měl vzít svačinu sebou," popichovala jej matka, ale připravila mu jídlo na stůl.
"Počkej, potřebuju se tě na něco zeptat" ozval se Robert.
"Snad můžu při tom jíst ne? Co to má být?" Už s plnou pusou se ozval Tomáš.
"Neměl jsi náhodou půjčené moje auto? Nebo snad Darina? Pokud vím, věděla, kde je zaparkované. A pravdu, jo?" Nezvykle ostře se zeptal Robert. Jindy kolem dětí Mileny chodil málem po špičkách, aby nemusel poslouchat případné narážky.
Tomáš se trochu zarazil, ale pak řekl, že on si rozhodně auto nepůjčil. Pak ale přidal poznámku.
"Slyšel jsem Darinu mluvit s někým mobilem, podle všeho to byla kamarádka a domlouvala se s ní, že by potřebovala něco zařídit, jestli by se nemohly setkat. Jen nevím už, kdy to mělo být. Dohadovala se s ní o něčem a ptala se jí, jestli už má ten řidičák dodělaný. Nevím, co jí řekla, ale Darina dodala: vem ho sebou. Zeptejte se jí, třeba si to auto půjčila." Docela nesolidárně, s úšklebkem, Tomáš poznamenal.
"Pak by mě zajímalo, kam to auto zmizelo. Měla snad něco říci, ne? Obrátil se na Milenu.
"Ty o tom něco víš? Co mi tajíš? Pochybuji, že by ti nic neřekla."
"Věř mi, nic, jen měla takovou potřebu zůstat u kamarádky déle než jindy. Kdybych tušila, že to bude něco kolem auta případně, určitě bych jí to nedovolila. Co si o mě myslíš? Vlastně proč se o tom autě bavíš, něco se s ním stalo?"
Robert byl v rozpacích, jestli má Mileně o všem podrobněji vyprávět, dokud si nepromluví s Darinou.
V chodbě bouchly dveře. Milena vyšla na chodbu, ale nikdo tam nebyl. Došlo jí, že to musela být Darina, která se vracela domů a když slyšela Robertův hlas, normálně odešla zase pryč.
"Ona se snad bojí přijít domů, když je tady Robert?" říkala si pro sebe. "To je tedy podezřelé. Copak ta holka provedla? Kampak ale půjde? K té kamarádce, nebo bude čekat za rohem, dokud Robert neodejde. Měla bych ho nějak vypakovat, abych se od Dariny dověděla, co se stalo. Určitě nic dobrého." Přemýšlela, když ani v pokoji dětí Darinu nenašla.
"Počkej, zkusím Darině zavolat, to nebyla ona. Musí se vrátit domů."
Telefon však zůstával hluchý. Milena se vyplašila. Co se mohlo stát? Udeřila na Roberta:
"Řekneš mi už konečně, co se ti s autem stalo? Je ztracené nebo ukradené, poškozené či co?"
Nedalo se nic dělat, Robert Mileně řekl o úrazu Lídy a že to mělo být nějakým autem. Jeho dcera podezřívá, že Lídu schválně autem srazil, aby odsunul rozvod a on s tím opravdu nemá nic společného.
Milena však oponovala:
"Víš, že můžeš mít? Přece jsi mi říkal, že bys chtěl rozvod oddálit, ne-li dokonce neprovádět, jinak přijdeš o možnost získat ze společného majetku co nejvíce. Chtěl jsi prodat auto a peníze mít na větší byt pro nás dva . Darina to slyšela, byla v kuchyni. Co když ji napadlo, že ti pomůže?"
"Do háje, to byla hloupost to před ní říkat. Když navíc by to bylo zbytečné. To auto nemohu prodat, leda podfukem, protože je ženino od jejích rodičů a je na ni psané." Přiznával Robert a Milena na něj vyjela:
"To ses nepochlubil, tak prodejte tu zahradu s domkem a rozdělte se, jinak nebudeš mít skoro nic."
"Jo, když už jsem nacpal hotovost vybranou z účtu společného do tebe a garsonky, o tu se žena také dohaduje a bůhví jak to dopadne. Víš, ona ta zahrádka je totiž také její po rodičích, já jsem myslel, že to dali oběma. Chtěli jsme to od nich odkoupit- tedy bez platby jako v rodině , ale nakonec s tím nesouhlasili a ona to prostě po jejich smrti zdědila."
"Ty jsi opravdu zazobaný muž! Máš jen tu garsonku a to, co vyděláš, že? Co můžeme od tebe čekat za pomoc? Jestli se holka do něčeho kvůli tobě namočila, nepřej si mě! Můžeš na nás zapomenout, hlavně na mě. " Schválně ho provokovala a doufala, že co nejdříve vypadne, aby se případně mohla Darina vrátit a ona se dověděla, jestli se opravdu do něčeho nezapletla. Robert se přece rozvádět nemusel, ona ho moc nechce, jen se jí hodilo, že je do ní zamilovaný a dává jí dárky, vybavil domácnost novějším zařízením, sám se spokojil s garsonkou a starším zařízením. Ta by byla mohla být Darinina, kdyby ho případně vzala Milena na milost.
"Jak toto dopadne?" Vzdychla si a zavřela za Robertem dveře.
Pokračování.
Kapitola 12.
Sotva Robert odešel, znovu volala Milena dceři. Ta se jí však neozvala. Volala i Tomášovi, který odešel za kamarádem, ale ten jí řekl, že o Darině neví.
"Mami, možná je u té kamarádky a má mobil vypnutý. Však se neboj, domů se určitě dostaví." utěšoval ji Tomáš.
"Tome, opravdu se ti nezmínila o něčem, co chystá? Mám obavy, že něco vyvedla. Určitě byla doma a jak slyšela, že je tady Robert, utekla. To by normálně neudělala. Je vůči němu spíš drzá a teď se mu najednou vyhýbá."
"Mami, já opravdu nic nevím, víš, že nejsem doma, jen jednou za čas, tak jak hospodaříte spolu, nevím. Pokusím se něco zjistit, nerad bych byl zapletený do nějaké hlouposti, taky ty bys měla vědět, co drahá dceruška tropí. I když je už nějaký čas plnoletá." Trochu ironicky řekl Tomáš a rozloučil se.
Milena ještě chvíli seděla, poslouchala, jestli neklapnou dveře, pak se zdvihla a šla do pokoje dětí. Část Tomášova- byl to vlastně jen stolek , židle a postel byla oddělena závěsem průsvitným, ale neprůhledným. Větší skříň byla společná, rozdělená jen na poloviny. Zajímavé bylo, že Tomášova půlka byla úhledně porovnaná, kdežto Darinina jen tak halabala pověšené šatstvo, v přihrádce to ušlo.
Milena se rozhlížela, pak ji napadlo podívat se na přihrádku ve skříni, kde uviděla hromádku nového prádla, trička a mezi nimi různé krabičky s kosmetikou.
"Co to ta Dara má za nové věci? Kapesné, co jí dávám by sotva stačilo na tolik nových nákupů. Hrabat jí v tom nebudu, ale zeptám se jí určitě." Povídala si a obrátila se k odchodu z pokoje. Zůstala stát a zírala na Darinu, která zřejmě velice potichu přišla domů a chtěla jít honem do svého pokoje, aby ji matka neslyšela. Netušila, že bude u ní. Už se chtěla obrátit a znovu odejít, ale pak si to rozmyslela, jen škubla ramenem a zeptala se:
"Mami, co tady děláš? Když nejsem doma, přece do mého pokoje nechodíš."
"Zapomněla jsi, že sem chodím dát Tomášovi prádlo do skříně, aby je měl připravené, když přijede? Ale opravdu jsem tady kvůli tobě. Máš přede mnou nějaké tajnosti. Pojď, potřebuji si s tebou o něčem promluvit."
Promluvily si a Darina nakonec prozradila, že opravdu auto Robertovi vzala, ale ona neřídila. Chtěli se se Zorou projet a ona se hlavně chtěla podívat na tu Robertovu ženskou. Nějakou dobu ji předtím sledovala, věděla, kam chodí k dceři na návštěvu. Také ji viděla jednou odcházet a dostala takový nápad:
"Když tu ženu tak trochu strčíme, bude to nehoda, rozvod se oddálí a tvůj miláček se tak hned k nám nenastěhuje, víš?"
"Uvědomila sis, že jsi ji mohla zabít? Myslíš, že by to Zora nikomu neřekla?"
"Neřekla, ona totiž řídila a já jsem se šla podívat, jestli je ta žena přejetá. Jen jsme do ní trochu autem drcly. Ležela tam na boku s hlavou na chodníku, tak jsme honem odjely. Myslím, že nás nikdo neviděl".
Milena byla z toho sdělení tak rozčilená, že ji hned nenapadlo zeptat se Dariny, odkud má ty věci ve skříni. S tím, že sebrala ženinu kabelku ze země se jí totiž Darina nepochlubila.
Najednou ji napadlo:
"Kam jsi zašantročila auto? Vždyť ho hledá policie. Nějaký popis mají. Zmínil se o tom Robert."
"Víš, my jsme ho nějak poškrábaly, když se Zora otáčela kolem jedné zdi, tak ho dala ke kamarádovi. Jeho táta spravuje občas auta známým, vlastně na černo, tak o tom nebude mluvit- tedy snad."
"Já se z tebe zblázním. Vždyť víš, že si nemíním Roberta nastěhovat k nám, dokud jsi doma, tak v žádném případě. Co tě to napadlo, co jsi ještě provedla, přiznej se."
"Nic, mami, fakt. I tak je toho dost. Teď hlavně, aby na nás nepřišli. Jen jestli to nevyšťárá Robert, nemá mne v lásce a dělal by z toho vědu. Když, tak mu pohrozím, řeknu policajtům , že mě navedl on a auto mi sám půjčil. Zora mi to určitě potvrdí a on bude zticha. "
"Tak to jsem si vychovala"...šeptala si Milena a dívala se na Darinu, která si klidně šla do lednice pro nějaké jídlo.
Pokračování ...
Kapitola 13.
V době, kdy se Milena a Robert pídili po tom, kde je auto a jestli to praskne na Darinu, že s kamarádkou způsobily Lídín úraz, starala se dcera Jana i Lídina kamarádka Zdena o to, aby se Lída co nejdříve zotavila.
Na radu lékaře požádaly o rehabilitační pobyt v nedalekých lázních po skončení pobytu v nemocnici. Lída souhlasila, jen si vymínila, že se podívá domů aspoň na dva dny. Zdena se jí, na rozdíl od dcery Jany, nedivila. Jana si ji totiž chtěla vzít domů, aby se případně maminka nerozčilila, kdyby doma nebylo něco v pořádku. Zdena ji však uklidnila:
"To nehrozí, podle slov samotné Lídy ji nic nezajímá než to, aby byla zase v pořádku a co nejdříve mohla jít do práce. Trochu přehodnotila přístup k životu, měla prý na to čas v nemocnici. Po častějších rozmluvách s psychologem, jí přestalo záležet na cennostech, majetku. Dokonce se vyjádřila, že to auto Robertovi nechá, ani tu vybranou sumu nebude řešit. Podmínka ale je, aby dokázal, že ten její úraz nezpůsobil on nebo jím nastrčený člověk."
"Tak o tom pochybuji, že by to on sám udělal, spíš to vypadá na navedení, ale neměl by přece jistotu, že to ten dotyčný neprozradí nebo ho nebude vydírat." Prohodila Jana.
"Nebudeme o tom raději před mámou mluvit, teď by měla co nejdříve odjet do lázní a přijít na jiné myšlenky."
"A já se postarám, aby se doma soustředila jen na přípravu zavazadla na pobyt v lázních. Nebude mít čas myslet na to, kdo, co udělal." usmála se Zdena a vykročila k pokoji Lídy.
V té době měl už Robert auto pod dohledem. Milena docílila toho, že Darina řekla, kde auto je. Na štěstí pro ni, nebylo příliš poškozené a tak oprava moc nestála. Darina opravu dokonce chtěla splatit. To ale řekla jen mámě a při té příležitosti si Milena vzpomněla na věci, které u ní viděla.
"Daro, můžeš mi říci, kde jsi vzala na všechny nové věci, co máš ve skříni? Neokradla jsi náhodou Robertovu ženu, když ses byla na ni dívat? Slyšela jsem, že u ní nenašli kabelku. Copak v ní všechno bylo?" Udeřila doma na Daru.
"Mami, moc peněz v ní nebylo, jen klíče od bytu a karta VISA. Neměla jsem ale k ní PIN, nikde nebyl napsaný."
"Jak jsi tedy utrácela? Chceš říci, že jsi nakupovala do 500 Kč, abys nemusela dávat PIN?"
"Většinou ty drobnosti, ale někdy jsem zaplatila kartou menší útratu za kámoše a oni mi dali potom peníze hotově. Tak jsem měla na větší položky."
"Tak já mám dceru zlodějku, kriminálnici, kterou mohou zavřít za úmyslné zranění osoby, neposkytnutí pomoci, to by mohlo být bráno dokonce jako pokus o vraždu."Zhrozila se Milena.
"No, mami, jen se nedělej. Tys klidně brala od Roberta peníze jen tak a nejen peníze a tvrdíš, že o něj ani nestojíš. Chtěla jsem, abys ho sem nenastěhovala. Třeba to přišijou nakonec jemu. Budeme se Zorou tvrdit, že nás navedl, kdyby něco a tys o tom stejně nevěděla, tak co se bojíš? Kdyby ho zavřeli, byl by pokoj. Však si najdeš někoho jiného, ne?" Mudrovala Darina, ale Milena s ní nesouhlasila.
"Ty jsi výlupek. Kam na to chodíš? Já jsem sice vypočítavá, to musím přiznat, ale tak daleko bych nešla. Navíc Robert ví, že se podle mne rozvádět nemá, zvlášť, když teď vím, že toho už moc od něj nechytneme. Stačí mi jako občasný milenec. Je docela hezký mužský, lehko si najde případně náhradu. Do kriminálu by jít neměl, měla bys to zahrát na tu chtěnou pomoc, byla to nehoda, jen jste náhodou jely tou cestou, neviděly jste nikoho přecházet a bály jste se, proto jste ujely. O kabelce ani muk. Pokud na vás vůbec přijdou."
"Mami a co ty nákupy, kámoši mne viděli platit kartou."
"Co mám s tebou dělat, sebrala jsi kartu mně, to musíš před těmi kámoši nenápadně prozradit."
"Musela jsem ti ji vrátit a hotovo. Stejně už ta cizí je zablokovaná. Chtěla jsem nabít mobil jednomu klukovi a odmítlo mi to. Takže nákupy jsem už nezkoušela platit, abych se neprozradila". Přiznala Darina a viditelně si oddychla. Máma stojí za ní.
"Kdyby ti tak šlo učení jako tyto znalosti. Čeho se ještě dočkám?" Povzdychla si Milena.
Pokračování...
Kapitola 14.
U Mileny v rodině bylo cítit napětí. Darina se sice tvářila, že je klidná, ale podle toho, že se zdržovala víc doma, poznala Milena, že ji něco trápí. Jednou to nevydržela a zeptala se jí:
"Daro, co se děje, jsi nějaká divná, bojíš se něčeho?"
"Mami, nevím, co mám dělat. Víš, dokud jsem měla peníze a kupovala drobnosti i Zoře, byl klid.
Kluci se začínají vyptávat, jak to, že už nemám možnost něco kupovat a já si nejsem jistá, jestli jim Zora něco neprozradila. Předtím jsem to svedla na tvoji "vypůjčenou" kartu, ale Zora se přitom zatvářila tak blbě, že si toho jeden kluk všiml. Odšoural se pak za ní a cosi si špitali a pokukovali po mně. Kluci jsou hrozný drbny, všechno si mezi sebou řeknou. "
"Darino, je pozdě litovat, udělala jsi hroznou volovinu a nevím, jak se z toho vykroutíš. Robert se mne vyptával, kdy jste s tím autem jely a kam. Tvrdila jsem, že nevím. Jestli na to přijde, že v tom úrazu jeho ženy máš prsty, bude to i na mně a sotva mu to vymluvím, že jsem o tom nic předem nevěděla. To bude konec. Nenechá na sobě nějaké podezření ze spoluviny a pokud má alibi na ten večer, kdy se to stalo, bude mimo. Co když bude chtít po nás všechno, co nám dal?"
"No co, tak mu to dáš a vrátí nám starý nábytek, však ho má v garsonce. Horší by bylo, kdyby to řekl policajtům. Určitě se všechno vyšetřuje. Ale nikdo nás přitom nechytil."
"Jsi naivní. Když půjdou po výběrech a platbách z karty, může si někdo vzpomenout, kdo tou kartou platil a myslíš, že nenapadne třeba někoho z rodiny té manželky, že v tom může mít prsty někdo od nás? Robert se netajil s tím, s kým a za kým chodí. Že já jsem si s ním začínala!"
Milena měla pravdu v tom, že Robert uvažoval o tom, zbavit se podezření z účasti na zranění Lídy tím, že k Mileně nebude chodit.Už jen to podezření, že by byla něčeho takového schopna jej od ní odpuzovalo. Stačilo by to, že věděla, co případně Darina chce udělat. Promýšlel, vzpomínal a výsledkem bylo zjištění, že byl hodně naivní.
Usmyslel si, že zkusí promluvit s Lídou a chtěl za ní zajít. Nakonec však po rozmluvě s dcerou, když zjistil, že Lída není v nemocnici ani doma, ale v lázních, to odložil. Snad se něco mezitím vyšetří a nebo, jak tajně doufal, se nic přesného nezjistí a on nebude tím pádem vyslýchán kvůli Mileně a její dceři.
Rozhodl se, že auto Lídě vrátí, ať si s ním udělá, co chce. Tu zálohu, co vyfasoval předem od zájemce o koupi, bude muset nějak splatit. Možná ušetří, když nebude cpát peníze rodině Mileny.
Netušil, jakým směrem se ubírají myšlenky a plány Lídy.
Pokračování...
Kapitola 15.
Lída byla v lázních spokojená. Občas si volala s dcerou i syny, také Zdena se zajímala, jestli se tam jen rehabilituje nebo i baví.
"Nezapomeň, Lído, že jsi ještě docela mladá, jsi vlastně skoro volná, tak se klidně bav. Tedy nemyslím tím, abys přitáhla hned nějakého chlapa domů, ale jen tak lehoučko, nezávazně, aby ses nespálila, víš?" Radila jí Zdena při druhé návštěvě jednou v sobotu odpoledne. Ještě ráno měla Lída plavání, ale odpoledne volno. V neděli měla přijet dcera na kratší návštěvu, tak se domluvily. Zdena byla zvědavá, jak to tam vypadá, s kým Lída sedí u stolu v jídelně, jakou má spolubydlící.
"Víš, je se mnou jedna paní, je docela příjemná. Má jiné procedury než já, má hodně chodit, tak je věčně někde na cestách. Navíc se tu setkala s kamarádkou a tak s ní tráví i večery. Já si většinou čtu nebo se dívám na televizi. Dcera mi přivezla notebook,mají tady wifi, tak se občas připojím. Ale moc času není, ani se mi nechce. V práci jsem si toho užila dost, ne?"
"Tak to jsi mohla zrovna bydlet sama, není ta možnost? Neruší tě ta paní třeba v noci?"
"A na co bych platila nadstandart, dcera mi nabízela, že to zaplatí, ale odmítla jsem. Neruší. Chodí do pokoje včas a jak zalehne, usne. To víš, je ještě mladá, chozením se víc utahá, navíc má procedury. Ani nevím, s čím tady je. Po nějakém pracovním úrazu. Jsme spolu i v jídelně u stolu, další je tam starší pán, tedy je trochu mladší než já, ale takový posmutnělý, tak mi připadá starší,než možná je. Nevyptávala jsem se ho.
Další místo je zatím volné, jedna žena odjela těsně před mým příjezdem. Jídlo je dobré, můžeme si vybrat, lékař nám případně doporučí, kterou dietu si máme vybrat podle zdravotního stavu. Já mám naštěstí normální menu a tam jsou dva druhy jídel k výběru, vždy na týden. U snídaně, oběda i večeře. Nosí nám to pak podle čísel. Stůl i číslo k člověku je přidělené hned první den. Na zvláštním stole v rohu jídelny je k dispozici bílá káva nebo kakao, mléko ve džbánech při snídani. Na každém stole ke každému jídlu je konvice čaje k nalití. Stačí?" Skoro udýchaně domluvila Lída.
"Promiň, to víš, jsem zvědavá, ale proto, že bych ti přála hlavně klid, spokojenost a také trochu zábavy. " Omlouvala se Zdena.
"Však tady budu ještě dost dlouho, zatím spokojená jsem. Co je nového doma? Už se něco zjistilo?" Odbočila Lída.
"No vidíš, samou zvědavostí bych ti zapomněla říci, že jsem pouhou náhodou zjistila, že Robert přestal chodit za vdovičkou. Je to divné, že se jí vyhýbá, dokonce s tvým zetěm prý pátrají společně, přes nějakého známého v bance, jak to vypadá s platební kartou, co se ztratila. Jestli z ní bylo něco čerpáno, kde někdo nakupoval. Mohli by zjistit případně kupujícího. Vypadá to nadějně, ale nevím na co zatím přišli. To víš, Robert se asi snaží, aby ho s tvým úrazem někdo nespojoval. Možná se k tobě bude chtít vrátit. V bytě je klid, hlídám ti kytičky, jinak jen trochu ometám prach a větrám." Zasmála se Zdena.
"To ani náhodou, nevěřím mu už. Nebudu čekat, kdy se zase do nějaké zakouká. "Vyhrkla Lída.
"Hlavně se co nedřív rozveď. Jsi ještě mladá - tedy jsme vlastně obě, ne? Aby ti nepřipravil nějaké překvapení v podobě placení dluhů - dosud manžel. Ale tím se teď neotravuj a hleď se bavit. Třeba s nějakým pacientem, který má dlouhou chvíli. Pokud možno nezávazně." Varovala Zdena.
"Nemám se ti poohlídnout také po nějakém nezadaném, když jsme obě tak mladé?" Dobírala si ji Lída.
"Neboj se, počkám až budeš vyléčená a pak si začneme spolu užívat. Zítra se dcery zeptej, jestli něco o pátrání svého muže i otce neví. Tak já už půjdu, asi jsi unavená, jdi si raději lehnout."
" Měj se hezky, za chvíli stejně jdu na večeři. Ozvi se."
Pokračování...