Básník

Kdo smí se básníkem nazývati?

Snad každý, kdo umí verše psáti?

Či jen ten, jemuž dán byl talent shůry,

srdce plné citu, však v mysli kruté stvůry?

Je básníkem pravým, koho v ráji had

milostné verše jako krajku učil tkát,

dal mu schopnost slovy tvořit světy,

lež nazývat pravdou a ošklivost skrýt květy?

Nebo jest básníkem pravým,

kdo ve vášni své je tak dravým,

že vlastním perem rozdírá si duši,

však k jeho slovům ostatní jsou hluší?

Kdo touhy svého srdce volá do světa,

marný ten bídný, chromý poeta,

jenž před životem dává přednost snům

a nakonec propadá svým vnitřním démonům?

Proč jeden z nich je v záři reflektorů

a druhý propadá se hlouběji tam dolů,

do bídy, špíny, však duše jeho kvete

a nejvíc zpívá, když údy z kloubů rvete?

Vždyť pravý básník je básníkem bolesti,

poroby, útlaku, zloby a neštěstí,

lásky a zrady, bardem jest zločinu,

společník utrpení, co nemá příčinu.

Za talent příliš krutou daní platí,

však trýzeň svou do krásných barev šatí,

opilý touhou a láskou k poezii,

hrdě se pyšní svou zvrácenou fantazií.

Jen takový básníkem smí se zvát,

kdo za ženu úzkost chce si brát,

kdo čarovnými slovy lidem srdce mění,

na chvíli proslaví se, pak zmizí v zapomnění.