Sám sobě nic už neutajit

Sám sobě nic už neutajit,

Spojit se s každičkým listem v lese.

Spojit se, roztavit, zchladnout a jít,

tam, kam tě všednost nedonese.

Padat a tříštit se, vlasy si zmáčet,

mlhavý obraz svůj v hladině zřít.

Plakat i smát se, jen pořád kráčet.

Kráčet a s důvěrou odhodit štít.

...Se slzou na rtu teď dívám se po kraji,

skládám zas mozaiku ničenou po léta.

Můžu si odpustit, odhodit řetězy.

Není už bolest tu, není už odveta.

Bez hlesu vnímám tu odvěkou jednotu,

vítr si ševelí v korunách stromů.

A já tu na mezi, sedíc si bez hnutí,

jsem se zas konečně vrátila domů.