Střípek

Býti ztracen ve svém rozumu,

mě činilo tak prostým,

oběť strachu z jsoucna,

tak co byl jsem já,

označoval za svůj kostým,

nikdy nechtěl býti svůj,

neb co stačilo by mnohým,

nestačilo by všem.

A tak sladká slova topila se v moři slaném.

A tak pánem sebe, však strach mým pánem.

Ochromen strachem z velika,

hodlal uspokojit jsem se málem,

proč teď ale,

když člověk najde sebe v sobě samém,

kapky dešťové tak moc ztěžknou?

Proč teď ale,

když konečně se neschovávám za jazykem,

který nikdy nebyl mým,

proč teď nepřál bych si než pozorovat znovu s tebou,

z cigarety pozvolna se zvedající,

namodralý dým,

prolnout ruce a znovu splynout,

neb střípek duše který nenechá čas dále plynout,

ví moc dobře že stal se nadobro již, střípkem tvým,

když pozoroval s tebou pozvolna se zvedající,

z cigarety,

namodralý dým.