POTÉ

PROLOG

Odhodlaně třímal v rukou krumpáč, jedinou zbraň, kterou měl k dispozici. Myšlenky se mu neustále vracely zpět, do událostí, které právě prožili. Zdály se jako sen, zlá noční můra, ze které se každou chvíli probudí.
Jenže to sen nebyl. Tmavé skvrny na jeho bundě a zaneřáděné ostří krumpáče o tom podávaly nezvratný důkaz. Musel to udělat. Musel. Přesvědčoval o tom sám sebe, pořád dokola. Musel je chránit. Svou sestru i její kamarádku, ty jediné, které mu zbyly. Neměl přece jinou možnost.
Cesta po silnici se stáčela v mírném oblouku. Foukal nepříjemný, ostrý vítr, do tváře jej bodaly jehličky drobných kapek mrholení. Na to, že začínal červen, se nepříjemně ochladilo. Teplota musela spadnout o dobrých deset stupňů. Nejméně.
„Je mi zima,“ zakňourala jeho sestra. Přehodil si krumpáč do pravé ruky a ohlédl se. Držely se křečovitě za ruce a byly pouhé dva kroky za ním. Michaela měla čepici naraženou hluboko do čela, z nosní dírky jí visel slzavý holub.
„Utři si nos,“ poručil jí stroze, jako by zrovna tohle byla ta nejdůležitější věc na světě, kterou musí právě teď bez prodlení vyřešit. Levačkou jí podával kapesník.
„Jak ještě daleko?“ zanaříkala.
„Tak daleko, jak bude třeba,“ odpověděl stroze. Snažil se nedat najevo, že sám je v koncích.
Z vesnice utekli, ale co bude dál? Už dobrých pět hodin neměli žádných zpráv ze světa. I ty poslední byly zmatené, než síť definitivně klekla a televize přestala vysílat. Jeho plán byl pouhou improvizací, to si musel chtě nechtě přiznat. Je mi patnáct, pomyslel si v duchu. To musím řešit zrovna já? Zachraňovat svou sestru a její potřeštěnou kamarádku? Co když tam, kam míříme, bude to samé?
Náhle se zastavil. Přiložil si prst k ústům. Tam vpředu, kde se silnice ztrácela v mlžném oparu, mezi vzrostlými topoly, zaslechl zvuky. Charakteristické zvuky, které už nikdy nechtěl slyšet.
Byli tam, blížili se k nim. Cesta po silnici se stala pastí. Jeho plán selhal.