Představení

Poprvé v životě mne rozplakal balet. Neslzím často a ani se záměrně nedojímám. V životě je tolik důvodů k pláči, ale i k radosti. Snažím se o rovnováhu, byť je křehká. Někdy cítím, že se o rovnováhu snaží celý svět. Ani já, ani svět nejsme dokonalí. Knihy, filmy, divadelní hry… Spousta silných příběhů.

Mám od večera nový objev

                            můj objev

                                   objektivně nepatrný

                    pro mne objemný.

Životopisný příběh lze ztvárnit tancem. Ve spojení s nádhernou hudbou to byl přesně ten druh krásy, která bolí. Cítím velkou pokoru a tiše děkuji všem, kdo dokáží svým uměním a mistrovstvím vyvolat fyzikálně neuchopitelnou vibraci v oblasti mého hrudního koše. Zní to ve mně stále a bude znít dlouho, jako struna violoncella, o kterém to celé bylo. A o Jacqueline du Pré. Miluji silné příběhy. Povznášejí. Stejně jako krása.   

To představení byl dárek pro moji sestru k narozeninám. Vítězný únor jsem nezažila, jen mne ten datum dříve děsil z učebnic dějepisu, z televizní obrazovky, z novin. Mám ho spojený se zvukem tisíců pochodujících kožených bot. Naštěstí teď už je 25. únor pro mne svázán jen s vůní dortu a frézií.

Nemluvily jsme, jen jsme si otřely slzy. Dárek na příští rok už mám vymyšlený. Bude to cédéčko. K dortu a vůni květin, přibyde hudba. Dobře znám osobu, která to ocení. Stejně jako já ucítí tu vzpomínku až v konečcích prstů. Jsme ze stejné krve.