Halloween z knihy Podivné příběhy

HALLOWEEN

 

Toho roku byl Halloween v sobotu a na třicátého prvního října bylo mimořádně teplo.

   Olivia od rána pracovala na přípravách.

   Nejprve omyla již dříve zakoupenou velkou kulatou oranžovou tykev, pumpkin, odřízla jí vršek a opatrně vydloubala dužinu. Pak vyřezala ostrým nožíkem oči, trojúhelníkový nos a rozesmátou pusu s jedním zubem. Většina lidí vyráběla hororové výrazy, ona však dávala přednost veselé masce. Nakonec dala dovnitř tlustou svíčku v kovovém kelímku, výtvor vynesla před dům a položila vedle dveří.

   Na nejnižší větve stromu u vchodu pověsila několik malých bílých igelitových strašidýlek, také usměvavých, a vycpaných novinami.

   Poté udělala speciální tykvový koláč, který se pekl jen jednou v roce, právě na tento den. Pocukrovaný ho pod skleněným poklopem nechala ležet na jídelním stole.

   Potom odběhla koupit cukroví na večerní koledu. Dávala si pozor, aby miniaturní cukrátka byla zabalena ještě v zataveném malém igelitovém sáčku, jak bezpečnost vyžadovala. Nedokázala pochopit, že docházelo k případům, kdy v dětmi vykoledovaných dobrotách byly jehly, jed a podobně. Co se to děje s lidmi? Vše pak nasypala do košíku, který si připravila ke dveřím.

   Čas jí rychle uběhl a bylo už odpoledne. V této roční době se začíná stmívat brzy.    Vzhledem ke dni pracovního a školního volna a hezkému počasí doufala, že přijde mnoho koledníků.

   Okolo páté hodiny zapálila svíčku v tykvi.

   Brzy začali přicházet ti nejmladší.  Každou chvíli někdo zvonil na dveře.

   “Trick or treat!” volali koledníčči a Olivia každému nasypala cukrátka do nastavených taštiček.

   Kolik jich jen bylo, a jak rozmanitých! Princezničky, kovbojové, víly, čarodějnice, supermani, hasiči, motýlci, policajti… A ti úplně nejmenší, na rukách tatínků nebo maminek, většinou v teplém plyšovém zvířecím oblečku štěňátek, koťátek, tygříků, a dalších mláďátek, nad udivenýma dětskýma očkama kapucky s různými tvary uší a čumáčků, u jednoho slůňátka dokonce s chobotem.

   Po sedmé už chodily starší děti, i bez doprovodu rodičů, pak mládež; mnozí z výrostků se ani nenamáhali obléci nějakou masku, a jen si pomalovali divoce obličej, někteří ani to ne.

   V osm hodin Olivia rozdala poslední sladký kousek připravený v košíku.

Uvažovala, jestli nemá nakrájet koláč, zabalit do celofánu a dávat jako výslužku, ale nakonec to neudělala.

   Pořád doufala, že se třeba staví její děti. Proto se také nedotkla speciálního balíčku s vybranou koledou, připraveného pro vnoučka v roztomilé tašce s obrázky.

   Ale neozvala se ani dcera se zetěm, ani syn s jeho přítelkyní. Jako obvykle.

   Od manžela, který byl již několik let s těžkým Alzheimerem v ústavu, samozřejmě žádnou reakci čekat nemohla. Chystala se za ním zajet příští den.

   Přepadl ji neklid a smutek.

   Je jí šedesát let a je sama. Ještě že měla četbu, kterou ji naučil milovat již dávno zemřelý tatínek, univerzitní profesor srovnávacích literatur. Vychovával ji sám; s matkou, jeho bývalou studentkou, se rozvedli, když odešla - to bylo Olivii pouhých šest let - s jiným mužem a založila rodinu na druhém pobřeží kontinentu. Olivia ji vídala zřídka a, vzhledem k okolnostem, blízký vztah k ní nikdy neměla, ani k jejím dětem. Matka už byla také po smrti a s nevlastními sourozenci žádný styk neudržovala.

   Dosud ji bolelo, že zklamala otcovy naděje v ní kladené a nevystudovala žádnou univerzitu. Po povinném vzdělání jen absolvovala střední školu a stala se legální sekretářkou. Měla v plánu nějakou dobu odpracovat v advokátní kanceláři, seznámit se blíže s tímto povoláním a pak vystudovat práva. Mezi její oblíbené knihy patřily detektivky od Sira Conana Doyla, Agathy Christie, Simenona a podobně.

   Ovšem po několika měsících práce v známé advokátské firmě si uvědomila, že vše je v praxi poněkud, značně, jinak, a dříve vybrané studium ji přestalo lákat.

   Navíc jí bylo pouhých dvacet let, když se seznámila s novým zaměstnancem, o jedenáct let starším bezdětným rozvedeným advokátem, a začali spolu chodit. Byla do něj skutečně zamilovaná? Asi ne. Pravděpodobně žádnou opravdovou lásku k muži v životě nepoznala. Ale vzali se a brzy měli dceru a pak syna. Zůstala s dětmi doma.

   Když vyrostly, vystudovaly a osamostatnily se, cítila, že už bylo pro ní pozdě začínat něco nového.

   Po několika letech pak manžel onemocněl strašnou Alzheimerovou chorobou. Zpočátku ještě s tím pracoval, ale postupně se vše zhoršovalo natolik, že musel odejít do poněkud předčasné penze.    

   Naštěstí se ve firmě postarali o dobrý penzijní fond, a prozřetelný manžel si ještě léta připlácel na soukromý, dům byl již splacen, a tak neměli finanční problémy.

   Před několika lety se manželova nemoc natolik zhoršila, že nebylo zbytí a musela ho dát do ústavu. Poplatky za něj pohlcovaly dost velkou část penze, ale pořád ještě zbývalo Olivii na slušné přežití. Byla navíc skromná a šetrná, a moc toho pro sebe nepotřebovala.

   Nejprve, plna výčitek svědomí, chodila za manželem denně. Jenže byly to návštěvy zcela k ničemu, protože ji naprosto nepoznával. I když tudíž bylo úplně jedno, zda tam bude nebo ne, nicméně už delší dobu přicházela jednou týdně, vždy o víkendu.

   Našla si práci recepční na částečný úvazek v jednom nevelkém podniku. V jejím věku bylo obtížné o zaměstnání zavadit, a svůj výdělek nezbytně nepotřebovala, ale nechtěla být pořád sama doma.

   Děti si na ni nevzpomněly moc často, většinou jen když něco chtěly. Nejsou zlí, přesvědčovala se opakovaně, mají už svůj vlastní život.

   Pětiletého vnoučka zbožňovala, byla ochotná se o něj kdykoliv postarat, a dcera toho zneužívala vždy, kdy se jí to hodilo, ale milující babička byla ráda.

   Olivia se rozhodla, že využije příznivého počasí a půjde se projít. Vždyt’ si ani letos ještě neprohlédla sváteční výzdoby kolem.

   Oblékla si kabát a lehkou čepici, a vzala jen klíče. Vše ostatní, včetně peněženky a mobilu, nechala pro jistotu doma. Vilová čtvrt’, kde bydlela, byla sice dost bezpečná, ale člověk nikdy neví, a nakonec, vždyt’ nic s sebou nepotřebuje.

   Dlouho chodila po okolí. Každý dům byl vyzdoben jinak, některé velmi bohatě a nápaditě. Skoro se styděla, že ona, kromě rozsvícené tykvové masky a několika strašidýlek na stromě, neměla nic jiného.

   Co jen vše uviděla!

   Nejrůznější vyřezané tykve pravé i umělé, s hrozivě rozšklebenými tvářemi, viselci na stromech, vycpané látkové ježibaby s koštětem, nejroztodivnější strašidla, nafukovací gigantické děsivé sochy na baterie, které se různě hýbaly, pavučiny bílé a zelené s obrovskými pavouky, kostry, lebky, náhrobní kameny s nápisy RIP – odpočívej v pokoji… Do toho vydávaly magnetofonové pásky hrůzostrašné zvuky. Bože, co si lidé a výrobci nevymyslí! Mezi dekoracemi pobíhalo mnoho šedých veverek, které ukusovaly nevykuchané a pouze pomalované tykvičky. V některých domech bylo slyšet hudbu a hlasy, zřejmě se tam pořádaly halloweenské večírky, v jiných bylo ticho.

   Došla dost vysoko do kopce a před vilou, která byla černá a neosvětlená, pocítila náhlou únavu. Rozhodla se vrátit domů.

   Vtom se před ní najednou objevila smrtka, či spíše smrťák, nebot’ maškara byla velká, a oslovil ji mužský hlas:

   “Happy Halloween!”

   “Vám taky,” odpověděla Olivia.

   Kostra, pravděpodobně namalovaná na černém trikotu, který nebylo ve tmě vidět, světélkovala.

   Olivia chtěla pokračovat v cestě, ale mohutný kostlivec stál před ní.

   “Nevím, proč se mě každý tak bojí,” filozofoval.

   “Zřejmě je podnapilý,” napadlo Olivii, ale přistoupila na jeho hru.

   “Asi proto, že se nikomu nechce umřít,” odpověděla.

   “Proč? To chtějí být jako ta postava ve hře od Charles Kejpik?” rozumoval.

   “Smrťák intelektuál,” pomyslela si ironicky Olivia.

   “Myslíte Věc Makropulos? To napsal Karel Čapek. A vidíte, umřel chudák na zápal plic v devětačtyřiceti letech,” vysvětlila.

   Tento středoevropský spisovatel byl jedním z oblíbenců jejího otce, a proto ho i ona od dětství znala.

   “Jo, tu. Jak ta ženská dostane od táty alchymisty tajnou formuli, s pomocí které nikdy nezemře, a navíc zůstane mladá a pěkná, a nakonec ten návod zničí, protože už nechce dál žít. To vám nic neříká?”

   “Nevím,” odpověděla tiše Olivia. “Možná proto, že během několika staletí jejího života postupně ztrácela vše, co měla ráda; všichni kolem ní stárli a umírali, příbuzní, přátelé, milenci a dokonce i dítě. To muselo být strašné.”

   “Lidé přece nemůžou žít věčně, nemyslíte?”

   “To ne, ale život je tak krátký... “

   “Všechno je relativní. “

   “Ano, ale proč musejí umírat i mladí lidé a děti?” Olivia najednou zcela vstoupila do hry jako do reality.

   “A proč musel můj tatínek tak trpět, než zemřel, vždyt’ to byl nejhodnější člověk na světě! Nikdy nikomu neublížil…”

   Smrťák mlčel, jen pokrčil ramenními klouby. Pak najednou zmizel…

   Do očí Olivii uhodilo světlo.

   Nad sebou uviděla příšernou ježibabu, na rozcuchaných šedivých vlasech vysoký špičatý černý klobouk s širokým okrajem, z kterého padaly pavučiny, v černých roztrhaných šatech a s bradavicí na obrovském zahnutém nosu.

   Několik kroků za ní stál obtloustlý César v bílo-rudé tóze a na připlešatělé hlavě měl zlatavý vavřínový věnec.

   “Nebojte se, manželka má kurz první pomoci,” prohlásil Říman hrdě. “Našli jsme vás před chvílí schoulenou v bezvědomí na schodišti před naším domem, ještě že je dnes docela teplo.”

   “Jé, promiňte,” řekla čarodějka, když uviděla Oliviin poněkud vyděšený pohled, a sundala si nos na gumičce a čarodějnický klobouk i s parukou. “Chtěla jsem vám nejdřív rychle změřit pulz a tlak. Zdá se, že je vše v pořádku.”

   Až ted’ si Olivia uvědomila, že je v rozsvíceném cizím obývacím pokoji, pololežící na pohovce.

   “Děkuju vám, hodně jsem chodila, muselo se mi udělat nevolno.”

   “Přijeli jsme zrovna z večírku u přátel, když jsme vás objevili. Nevypadáte na žebračku nebo tulačku, ani na uprchlou trestankyni, tak jsme se rozhodli vás vzít dovnitř,” děl César. Muž byl povídavější než žena, oproti všem statistikám.

   “Jsem sousedka, mám dům na ulici Svatého Antonína,” potvrdila svou bezúhonnost Olivia.

   “Máme vám zavolat sanitku, na každý případ?” otázala se paní, bez strašidelné masky příjemná hnědovláska.

   “Ne, díky, to nebude opravdu třeba. Cítím se dobře,” řekla Olivia.

   “Tak taxíka, aby vás zavezl domů,” navrhl manžel. “My to bohužel udělat nemůžeme,  dost jsme večer vypili a sami se museli vrátit stejným způsobem.”

   “Ne, je to opravdu kousek, jen trochu sejdu z kopce.“ Olivia už vstávala. “Ještě jednou vám moc děkuju, jste velmi laskaví.”

   “To je OK,” prohlásili svorně vědma a císař.

   Doprovodili Olivii ke dveřím.

   Pustila se opuštěnou ulicí dolů. Zvedl se prudký vítr a pocítila, že se náhle velmi ochladilo. Brouzdala v listí, které i nadále padalo ze stromů. Byla černá tma a nikoho už po cestě nepotkala.

   Domů došla rychle. Svíčka v kdyni byla vyhořelá a vyhaslá.

   Na telefonním záznamníku měla vzkaz z ústavu, že její manžel právě zemřel.

   Za všechna léta svého života se naplakala tolik, že jí již nezbyly žádné slzy.

   Před tím, než zatelefonuje dětem, se na chvíli přiblížila k oknu a přitiskla čelo na studené sklo.

   Venku začaly řídce padat první velké vločky sněhu… 

---