Tekraptraseh (pracovní název) Kapitola desátá - Střípek minulosti

Zjišťuji, že je náročné vymyslet prostředí. Abych mohl povědět začátek, musím se dostat víc ke konci a vědět, o jakém světe chci psát. Připomíná mi to teorii, dle které vesmír vznikl v současnosti a rozpíná se do minulosti a budoucnosti. Kritiky jistě rozčílí, že jim v některých pasážích mohou unikat věci, které byly (budou) osvětleny v předešlých kapitolách. Snad jsem z hlediska psaní došel k jistému pokroku od první kapitoly "Stínohra", kterou plánuji přepracovat v podobném duchu. Potřebuji znát Váš názor, neboť každý je pravdou o díle.

Kapitola 10

Střípek minulosti

 

 

 

 

 

 

          Čaroděj cestoval nocí a snažil se načerpat co nejvíc síly. Již dlouho nejezdil za denního světla. Snad za sebe se styděl, snad sám raději nechtěl vidět svět, kterým se navracel na místo, odkud kdysi odešel hledat ušlechtilost ve všech možných podobách.

          Mrtvý kůň, který ho nesl na svém hřbetu, odpočinek nepotřeboval. Zvuk kopyt se nijak nelišil od klapotu a dusotu těch živých, chybělo však občasné odfrknutí nebo zařehtání. Namísto toho bývalo slyšet zavrzání kloubů stažených seschlou potrhanou kůží obepínající kostru kdysi krásného oře.

          Na tmu už Teoward uvykl. Společníkem mu byly jen měsíc a hvězdy tak žhavé, ale zároveň tak vysoko, že nebylo možné hřát se v jejich záři. Začal nabývat pocitu, že jsou nahoře jen proto, aby se mu vysmívaly. Kdyby byl jakkoliv mocný, nemohl by jich dosáhnout.

          V tom něco násilím přervalo proud jeho plynoucích myšlenek. Uviděl jak mu do cesty vešel stín a zároveň jako by slyšel někoho promluvit. Z donucení tedy zastavil. 'Opět další světostrážný mnich?' - pomyslel a gestem ruky posíleným krátkým vzplanutím vzteku rozžehl nad stínem planoucí kouli ostrého světla.

          Před sebou uviděl malou plavovlasou dívenku. Ta vytřeštila oči a zůstala stát s otevřenými ústy, když v oslnivé záři uviděla nepřirozenost v podobě mrtvého stojícího zvířete. Kůň k ní sklonil hlavu s prázdnými očními důlky a místy obnaženou lebkou. Svůj ohromený pohled tak mohla vzápětí upřít na jezdce v modrém plášti s ošklivou rudou jizvou ve tváři.

          „Co tu pohledáváš?! Kliď se stranou, sic tě stihne krutý osud!“ zaburácel jezdec hněvivým hlasem.

          Děvče se leklo, ale neustoupilo.

          „Pomoz mojí mamince,“ děla dívka.

          „Říkám zmiz!“ Na to z čarodějovy ruky vyrazil blesk a s prásknutím proletěl dívce kolem hlavy. Okolím prostoupila vůně přehřátého vzduchu smísená se zápachem spálených vlasů.

          Děvče v šoku uskočilo zpět, rukou si krijíce levé ucho, ale stále mu bránilo v jízdě. Okamžik na to se pak rozvzlykalo.

          „Pomoz mojí mamin-ce, čaro-ději. Pro-sím, ji-nak-k um-ře.“

          „Hledej pomoc jinde, já nejsem dobrý čaroděj!“

          „A-le pro-oč? Jsi ča-ro-děj. Čaro-děj pře-ce pomá-há-á,“ pokračovala dívka v pláči.

          Čaroděj se zachmuřil. Ať to bude cokoliv, zdrží ho to. Navíc, již nyní ho to stálo víc síly, než by si přál. Něco ho však nutilo situaci přehodnotit. Možná nechtěl ujet plačícímu děvčeti, pokud alespoň mohl věřit tomu, co vidí. Mohla to být i past. Po chvíli s povzdechnutím pravil: „Dobrá tedy – jak myslíš, děvče. Ale nic ti neslibuju. Veď. A měj na paměti, že pokud jsi něco jiného, než jako co vypadáš, sežehnu tě na uhel!“

          „Tam,“ ukázalo dítě prstíkem do tmy a vydalo se týmž směrem. Když se za ní Teoward rozjel, pláč dívku brzy přešel. 'Zřejmě z uspokojení, že dosáhla svého,' pomyslel si. 'Ale toulat se takhle v noci krajem? Chybí jí snad strach o sebe samou?' Čaroděj nad tím zakroutil hlavou. Když před sebou poněkolikáté dívku na tmavém pozadí málem ztratil a když byli hodný kus od cesty, aniž by to vypadalo to, že se blíží jakémukoliv cíli, čaroděj svého koně zastavil.

          „Děvče, počkej chvíli.“

          Nejprve chtěl dívku přenést do sedla kouzlem, ale nakonec s žuchnutím seskočil ze sedla.

          „Pojď sem,“ přikázal. Tmavější skvrna se k němu váhavě přiblížila. Její opatrnost snad byla dobrým znamením. Pro jistotu však pohladil svůj ochranný prsten a k dívce se napřáhl nejprve levou rukou.

          „Co se děje?“ Chtěla vědět dívenka.

          „Takhle půjdeme věčnost. Pojď nahoru.“ Zvedl dívku ze země a poměrně neohrabaně ji vysadil do sedla. „Musíš přehodit nohu! - Tak...“

          Mohla za to tma a nezvyk. Bylo to docela jiné břemeno, než s jakými se za svůj život doposud potýkal. „Posuň se víc dopředu.“ Vyhoupl se za ní a upravil si otěže. „Můžeme pokračovat, říkej kudy.“

          Dívenka se namísto toho předklonila a pohladila zbytky koňské hřívy. „Ale ne, nesahej na něj. Už tak sotva drží při sobě...“

          „Tak jo, teď pořád rovně.“

          Po chvíli je úzká pěšina zavedla mezi malá políčka. Začínalo být slyšet tekoucí vodu a šumění jezu. Přes hráz rybníku, kde byla čerstvě chladivá vůně malé říčky cítit nejvíce, vjeli do malé vesničky. Jejich příjezd sledovala pouze černočerná kočka sedící u plotku kolem budovy s vodním kolem. Její pohled se stihl mléčně zalesknout ve stříbrném svitu měsíce. Děvče zavedlo čaroděje k jednomu z krajních domků, kde začali sesedat.

          Krátce po tom, co zastavili, vrzly kovové panty dveří a ven vyšel starší muž. Musel si všimnout, že někdo přijíždí. V ruce třímal louči, v jejímž světle venku uviděl osobu v plášti u hrozně vypadajícího zvířete, na kterém poznal sedět svoji dceru.

          „Smrt?! Přicházíš zatraceně brzy! Má žena už skoro nedýchá a ty ses rozhodla vzít si také moje dítě?! Lisandro, já ti stokrát říkal, že nemáš utíkat! Že je to nebezpečné ve dne – a v noci o to více! Co teď zbývá starému otci?“

          Zoufalý muž se na okamžik odmlčel, zatímco osoba v plášti sesadila dívku ze zkostnatělého koně. „Tedy tak,“ smutně pokýval hlavou. „Tak tedy pojď, nezdržuj to!“ Otočil se a šel zpátky do stavení. „Leží v posteli! Říká se, že je smrt milosrdná, tak snad je to pravda...“

          „Tati, tati!“ holčička se rozeběhla za mužem. „Tati, to není smrt! To je mocný čaroděj! On mámě pomůže!“

          „Raději jí věřte,“ řekl Teoward směrem k otci, který se zaraženě otočil. „Vaše myšlenky pomáhají utvářet svět.“

 

          Teowarda zavedli do místnosti osvětlené několika svícemi. Pod přikrývkou zde ležela žena, vlasy slepené potem, lapající po dechu. Bledá a vysílená, téměř bez výrazu pohlédla na nově příchozího zarudlýma očima. Jen krátce škubla koutky úst v náznak úsměvu, když uviděla Lisandru.

          Čaroděj přistoupil blíž a po něčem pátral v jedné z brašen na opasku. Vyndal malou lahvičku, jejíž obsah dal ženě vypít. Když po chvíli nebylo znát žádnou změnu, se zamračením se zadumal. Zavolal Lisandru, která s napětím a zvědavostí přispěchala k posteli. Opatrně ji zvedl a posadil ji na mámu asi do míst, kde mohl být její klín. Matka nejdřív hekla. V ten moment však zjistila, že se jí dýchá lépe, a tak neprotestovala. Jen vzala dívku za ruku a zavřela oči.

          „Zůstaň takhle sedět, ano? Pohlídej tu maminku, já se za chvíli vrátím.“

          Opustil dům a oknem bylo vidět, že jde ke koni a hledá něco v kapse u sedla. Když se opět objevil v průchodu, držel něco zabaleného v jemné vzorované tkanině. Vzápětí z plátýnka vybalil čirý hranatý předmět velký asi jako sevřená pěst. Připomínal tlustý kus ledu nebo skla ve tvaru komůrky včelí plástve se zdánlivě hrubě broušenými okraji. Krystal sám sebe slabě prozařoval bílým světlem a poutal otcovu pozornost. Když ho čaroděj položil na stůl, začínal si otec všímat složitosti hlubokých vzorů a drážek po obvodu.

          „V tom džbánu je voda?“ Vytrhl otce z úžasu nad artefaktem.

          „Ach – ano...“

          „Budu potřebovat pohár.“

          „Ale jistě...“

          Čaroděj přešel k posteli a odmotal matce z ruky jeden z teď již propocených šátků, který původně sloužil jako chladivý obklad. Vrátil se ke stolu a látku do poháru vyždímal. Několik kapek skanulo vedle, kde je žíznivě vpila dřevěná deska. Posadil se, sáhl pod plášť a kovové cinknutí prozradilo měšec s mincemi. V prstech se mu zaleskl stříbrňák. Chvíli jej před sebou podržel a když jej opatrně pustil, zůstala mince viset nad stolem jako zamrzlá v čase. Pak čaroděj pronesl několik nepříjemně zvučných slov. Stůl s pohárem se při tom zachvěl a všem přítomným přeběhl mráz po zádech. V nastalém hustém tichu, které až bušilo do uší, Teoward zvedl pohár a minci do něj lapil. Utopené hrubé cinknutí osvobodilo sluch a dovolilo procitnout. Dolil pohár po okraj vodou ze džbánu a sáhl pro artefakt. Vyčkal, až se kapaliny promísí, pak přiložil okraj poháru k broušenému povrchu a opatrně jej nahnul. Tekutina se začala vpíjet do složitých drážek po obvodu. Otcova a dívčina představa vody stékající z krystalu na zem však zůstala nenaplněna.

          Čaroděj zvedl krystal do úrovně očí pohlížel skrz jeho střed. Nejprve věnoval pozornost otci, pak průchodu a když pohledem obsáhl celou světnici, vrátil se zpět k místu, kde ležela nemocná matka se svojí dcerou. Nyní již viděl, co zde zůstávalo skryté . Krystal dále nepotřeboval, odložil ho na stůl a pomalými kroky přešel doprostřed místnosti.

          Sklíčko si vzal otec. Zvědavosti se ani nepokoušel odolat a když skrz něj pohlédl do místa, kam svoji pozornost upíral čaroděj, s ostrým nádechem se zhroutil na lavici.

          Nad lůžkem bylo vidět stvoření bezohledné vůle. Démon kulovitého tvaru s tisíci dlouhými výrůstky kroutícími se jako hadí ocasy. Světlo skrze něj částečné procházelo a on sám pulzoval rozličnými odstíny růžové. U nepravidelného otvoru uprostřed sférického těla výrůstky na dvou protilehlých stranách utvářely spirálovité spletence. Jeden z nich sahal až k ležící matce, kde v silném sevření rval z jejího těla duši. Druhým somtancem plácal kolem a snažil se jím na matku také dosáhnout. Bezděčně mu v tom však bránila neobyčejná vůle přítomné Lisandry.

          „Máte výjimečnou dceru,“ pravil Ward, zamyšleně sledujíc démonický výjev. Prsty se dotkl jílce svého meče, ale netasil. Byl to jen neodbytný reflex. Dobře věděl, že démona mečem neporazí.

          „Co je ta hrozná věc?“ vyrazil ze sebe otec.

          „Ta věc – je démon. Není to bytost z tohoto světa. Takové věci by se neměly dít, hranice musí být narušeny.“ Čaroděj se odmlčel.

          „Ale – vy víte, jak to zabít. Jste mág, musíte to umět!“ Zvolal otec v rozčílení prosyceným hrůzou.

          „Mohu se mýlit, ale démony dokáže zabít pouze světostrážce. A to jen spolu s kolektivní vůlí jejich řádu, nikoliv sám. Vím o takovýchto bytostech jen málo,“ prohrábl si vousy na bradě a dál uvažoval. „Nad tím démonem máme výhodu, protože jsme pevně spjati s hmotným světem. Nemohou si nás jednoduše vzít a – sníst. Naopak ale naše schopnost zničit je přesahuje možnosti jednotlivce.“

          „Takže chcete říct, že jí nemůžete pomoct? Že ji prostě necháte umřít?!“

          Lisandra lehce znejistěla, jak poslouchala dospělé. Maminku měla moc ráda a nyní ji znovu začaly sužovat starosti. Kolem postele ale nic neviděla. Přitulila se k ní a něco jí šeptala. Démon v reakci na to rychle zapulzoval barvami a otřásl se. Matku ale stále nepouštěl.

          'Nelíbilo se mu to...' pomyslel si čaroděj a konečně mu svitlo. Kdysi dávno si přečetl poznámku pod textem v jedné z Marinieliných knih. Byla o tom, že pro démony dokáže být hmotný svět doslova děsivý a nesnesou s ním být spřaženi. Ona vzpomínka Teowarda zaplavila steskem. Tehdy byly s Mariniel spolu a šťastní. Hřáli jeden druhého na schodech vedoucích do hlavního sálu Mračné pevnosti. Svěží horský vzduch naplňoval okolí ledovou čistotou. Přesně si vybavil moment, kdy závan větru sebral pramínek jejích vlasů a s lehkým zaštípnutím jej švihl do líce. Když nyní zvedl dlaň a dotkl se stejného místa na tváři, překvapil ho zvrásněný povrch škaredé jizvy. To ho navrátilo zpět do reality. Na vědomé úrovni za to byl rád. Teď se potřebuje soustředit. 'Všechno pěkně popořádku,' pomyslel.

          „Byla by tu snad jedna možnost. Přineste mi prosím prázdnou láhev, nebo nějakou skříňku.“

          Vrzla lavice a otec v mžiku zmizel. Za chvíli se vrátil s láhví od medoviny a ještě něco hledal na polici.

          „Zátka není třeba,“ ujistil ho čaroděj.

          „Chcete ho lapit?“

          „Možná. Když se nechá...“ Krátce na to se do široka usmál. Sebe samého tím překvapil. Neusmíval se totiž od doby, kdy přišel o život jeho druh, což si stále kladl za vinu.

          Postavil láhev na hliněnou zem k posteli a ukazováčkem několikrát obkroužil ústí hrdla. Objevila se jiskřička následovaná svítící tenkou linkou, kterou čaroděj maloval do vzduchu zvláštní křivky. Některé části se opakovaly, nebo si byly podobné. Šlo o zvláštní text – druh písmomalby, která začala utvářet trychtýř rozšiřující se směrem k démonu nad postelí. Směroval ji ladnými, jemnými pohyby ruky a opatrně s ní démona začal oplétat.

          Když se spirála dostala za něj a začal ji uzavírat, démon v mžiku lidskou duši pustil, zazářil temně rudým světlem a jedinou zbývající skulinou z Teowardovy pasti unikl. Matce se v té chvíli udělalo lépe. I lektvar, který prve vypila, začínal zabírat.

          „Myslím, že už budete v pořádku.“

          Matka pouze přikývla, objala svoji dceru a tiše uronila několik slz do jejích vlasů.

          Ward přešel místnost a jako po ráně kladivem se svalil na židli ke stolu, kde seděl otec. Hlavou spočinul v dlaních opírajíc se lokty o dřevěnou desku. Nevzpomínal si, jestli už byl někdy takhle unavený.

          „Měl bych vás asi trochu pohostit,“ pravil starší muž. Ztěžka vstal – zřejmě ještě stále otřesený – a podal džbán s vínem. „Nemám tu ale mnoho, co nabídnout. Snad jáhlovou kaši...“

          „Děkuji, tu neodmítnu. Jsou to už věky, kdy jsem naposledy jedl.“

          „Můžu dostat taky, tatínku?“ přiběhlo ke stolu děvče, když se vytrhlo mámě z náruče.

          „Jistě, broučku.“ Vzdych otec a u kamen tak nabral do dvou misek. „Je to hodně špatné, že se vám ho nepodařilo chytit?“ Podal hostu a dítěti jídlo a opět spočinul za stolem.

          „Ne, už by se neměl objevit,“ hovořil čaroděj s klidem mezi sousty. „Nechtěl jsem ho lapit – byla by s ním jen starost... Pouze bylo třeba docílit toho, aby utekl. Nesnesou být uvězněni, mají z toho strach. Kdybych mu třeba zkoušel jakkoliv hrozit, ničeho bych tím nedosáhl. Konkrétní čin má váhu a posílí vaši pozici. Výhrůžky vás naopak jen oslabují...“

          „Jak vypadal, čaroději?“

          „Nebyl pěkný, děvče.“

          „A to jsou všichni takhle zlí?“

          Čaroděj na chvíli přestal jíst, věnoval dívce upřímný hluboký pohled a pravil: „Chtěl ti vzít mámu. Dělal něco, co je pro vás špatné, ale to neznamená, že musí být zlý. Činil jen to, co je pro něj přirozené. Víš, děvče, je třeba vnímat svět tak ze široka, jak jen můžeš. Pouze tak mu dokážeš skutečně porozumět. Až pak lze vhodně určit hranice, hlídat rovnováhu a řád věcí. Po staletí tak činili světostrážci, ale nyní...“

          „Když mluvíte o světostrážcích – jeden mnich jejich řádu tu nedávno byl. Prý se blíží něco zlého. Říkal, že jejich řád čelí nepředstavitelné hrozbě a aby se s ní mohli vypořádat, potřebují vybudovat armádu. Několik mužů s ním odešlo.“

          Teoward se zamračil. „Opravdu? To je vskutku nezvyklé.“

          „Také se proslýchá, že na východě vyrůstají nové hory se začarovanými vrchy. A průsmyky právě mají vojáci hlídat.“

          „To je i velice znepokojující. Musí jít tedy o početného nepřítele, když budují tak mohutnou obranu,“ pohledem zabloudil nad postel. „A  hranice světů nechávají bez ochrany...“

          „Ne tak docela. Prý jde pouze o jednoho muže. Temného černokněžníka oplývajícího nepředstavitelnou silou. Alespoň to tvrdí jejich prorok, útok nějakého vojska nám hrozit nemá.“

          „Raději by měli střežit řád světa .“ Sáhl pod plášť a na desku stolu položil drahý kámen modré barvy, ve kterém bylo vidět malou perleťovou slzičku. V tenkých linkách jej obepínal lesknoucí se kov. Linky se nepravidelně sbíhaly a rozbíhaly a uprostřed vytvářely zpodobnění malého ptáčka. Ukázal jej děvčeti.

          „Jé, to je krása,“ zpěvně užasla dívka. „Co je to?“

          „Je to amulet. Může tě pomoci ochránit. A nejen tebe.“ Čaroděj sevřel amulet v dlani. „Vymysli si slovo. Takové, které nikdo neuhodne – a neříkej ho nahlas. Máš ho?“

          Děvče se uculilo. „Jo, mám.“

          Teoward pěst, ve které amulet svíral, položil před dívku. „Pošeptej mu ho. Tak, aby to nikdo – ani já, neslyšel.“

          Lisandra nespouštěla z čaroděje oči. Přiblížila se, dlaněmi zakryla prostor mezi svými ústy a čarodějovou rukou a s roztomilou pečlivostí pošeptala středně dlouhé slovo.

          Teoward se upět usmál a rozevřel dlaň. „Je tvůj, děvče.“

          Lisandra pro šperk sáhla a oči jí zazářily radostí. Překvapilo ji, že jehorký, tak jej chytila pouze za malé očko, kudy, jak se dovtípila, protáhne šňůrku, aby jej mohla nosit.

          „Tak – a teď už na nás nikdo nemůže,“ pronesla významně.

          'Kéž by tomu tak bylo, dítě,' pomyslel si čaroděj a vstal od stolu. „Musím už jet, velmi jsem se zdržel.“ Při tom pomyšlení se jeho tvář opět zachmuřila. Rád bych si odpočinul, ale vypadá to, že se mi krátí čas.

          „A kam jedeš, čaroději?“ Zeptala se zvědavě dívenka.

          „Zlatíčko, měla bys už jít spát,“ pobídl ji otec.

          „Ale tatínku, já to chci vědět.“

          „Lisandro!“

          „Vydržte,“ zarazil otce Teoward.“ Vzal ze stolu vhledný krystal a podal ho dívce. „Když někdy budeš chtít něco zjistit, zkus toto. Možná to nesvedeš hned, ale časem určitě přijdeš, jak na to.“

          Lisandra pohlédla na čaroděje skrze hranol, který jí podal, ale zřejmě neviděla nic zvláštního. „Děkuju čaroději,“ objala ho a s plnýma rukama se poslušně odebrala ke svému loži.

          Otec na to návštěvníka vyprovodil ven. Když se blížili k nepřirozenému osedlanému stvoření, chtěl si ještě promluvit o věci, která ho nyní začala zneklidňovat.

          „Je to pravda?“

          „Co máte na mysli?“ Chtěl mít jasno Teoward.

          „Že příjde na to, jak s tou průhlednou věcí zacházet.“

          „Ano, jistě že. Nikdy nelžete dítěti.“

          Čaroděj se vyhoupl do sedla svého mrtvého oře, který celou dobu držel stejný strnulý postoj. „Na chvíli ji to zabaví...“

          „Ale, není to nebezpečné? Nemůže tím vidět něco – hrozného?“

          Ward se krátce zamyslel. „Možná. Ale když ji nevyděsil ani můj kůň... Bude to v pořádku.“

          Otec si povzdechl. „Nechci z ní mít čarodějku.“

          „Rozumím vám. Co chcete vy, je však dobré pro vás,“ volal čaroděj, jak odjížděl. „Dovolte jí, ať sama zjistí, co je dobré pro ni!“

          Okamžik na to už cválal zpátečním směrem k cestě, ze které byl nucen sejít. Za obzorem se začínalo rozednívat. Světla vesnice zmizely z dohledu. Tmoucím kouzlem se halit neobtěžoval a spěchal dál na východ. Uháněl, aby se co nejdřív střetl s překážkou, o které nyní věděl, že ho čeká. Hnal se, aby zjistil, co se stalo s jeho milovanou.

---