Červené koberce

Ach, ty červené koberce.

S praxí vesnických ochotníků,

jsem na konkurzu na herce,

sním o své hvězdě na chodníku.

Chci vidět hrdost v očích táty,

s nímž denně obdělávám pole,

proto jsem čítal inzeráty

klidně i na vedlejší role.

Nakonec se to podařilo.

I proto dneska stojím tady,

vedle se točí ňáké dílo,

režisér uděluje rady,

bude to asi o lásce,

nad scénou reflektory ční,

stíny kreslí své obrazce,

když za mnou přijde produkční.

„Vodkaď si,“ povídá mi mile,

krása její s mou touhou cvičí.

Nadešla moje velká chvíle:

„Jsem z jedné vísky v pohraničí.“

Čekal jsem ňákou reakci,

s úsměvem hleděl na tu ženu,

ta znovu řekla: „vodkaď si,

za chvíli točíš první scénu!“