Pokračování - Část 2. Azab (Leden)

Leden 

Nevím, jak vám mám popsat pocity, které cítím celé dva měsíce. Jak kdyby vám někdo tlačil do hrudi stále víc a víc. Bolest přejde ve chvíli, kdy mi odepíše na zprávu nebo mě zprávou překvapí. Bohužel není typ, co by seděl 24 hodin na mobilu a tak jsou naše zprávy omezené a já se musím spokojit s málem. Abych byla přesnější, s jednou zprávou denně. Pokud samozřejmě neřešíme nějaké věci, což bývá málokdy. Já, která si nejradši celý den s někým vypisuje, já, která si čte nejradši dlouhé zprávy od odesílatele. Já jsem byla v pohodě a k mému převapení to pro mne bylo dostačující. 

Čekajíc před Hurghádském letišti na svého tmavého, vousatého prince, přemýšlím jaký život by mě zde čekal. Vždy mě lákali takové země, bohaté na kulturu vzdálenou tisíce let. 

Je šest hodin ráno, v mikině a dlouhých kalhotech je mi, ale trošku chladno. Vůbec netuším jaké tady bývá počasí, vzhledem k tomu, že budu bydlet u něj v bytě, se stejně k moři nedostanu. Tudíž můj kufr neobsahuje plavky, letní šaty ani žabky. Netuším, co mě nastávajících 14 dnů čeká, ale já tam stála s velkou úlevou a radostí. 

Z přemýšlení mě vyruší pohled, pohled na který čekám dva měsíce. V černém oblečení, slunečních brýlí kráčí ke mně a usmívá se. Velmi pevně mě obejme a políbíme se. Vidím jeho výraz ve tváři, je rád, že mě vidí. 

Dnešní den měl volný, vybalila jsem si věci, osprchovala se, dívali jsme se na film a užívali si jeden druhého. Večer jsme vyrazili s jeho kamarády do té stále stejné kavárny, kde už si mě pamatovali i zaměstnanci. Návazala jsem s nimi vřelý kontakt už v listopadu, či v srpnu. Hlavně i s jeho kamarády. Nejvíce se mi ulevilo, když jeden jeho spolupracovník měl za přítelkyni češku. Měla jsem si s kým povídat, když oni klebetili ve svém rodném jazyce. Máte pocit, jak když se hádají, že se každou chvíli začnou prát, ale oni se začnou smát. Jejich jazyce nikdy neporozumím. Arabština pro mne byla těžká, naučila jsem se pár základních slov, ale i ty mi daly zabrat. 

Celý večer, sedíc vedle mě, držel mě za ruku. Staral se jestli mám dostatek pití, jestli se nenudím, není mi zima, či nejsem unavená. Tihle lidé jsou opravdu jiní, protože se nestaral jen on. Líbilo se mi také, že jeho známí respektovali, že já jsem tady s ním, to v našem světě nenajdete, podrazí vás i ten nejbližší přítel. 

Druhý den už odešel do práce, já jsem vyspávala celé dopoledne. Na odpoledne jsem byla domluvená s jeho kamarádem, kterému jsem byla svěřena, když něco potřebuji, že pojedem nakoupit, abych vůbec měla, co jíst. Klasicky přijel o dvě hodiny později, než jak jsme byli domluvení, chvíli mi trvalo než jsem si na tohle zvykla. Že jsou věčně opoždění a pomalí. 

Jelikož už bylo po západu slunce, kolem páté hodiny, bylo chladno, vzala jsem si dlouhé černé kalhoty a černou mikinu, vlasy jsem si stáhla do culíku. Nechtěla jsem zbytečně provokovat místní, byť musejí být už dávno zvyklí. Večer zde vidíte převážně Evropany, ať už to jsou návštěvníci, lidé, co se zde rozhodli žít, anebo animátoři. 

V Hurgádském supermarketu tomu nebylo jinak, našla jsem dokonce vše, co jsem chtěla. Některé potraviny byli stejné, jaké se prodávají u nás. Ovšem ale za polovinu cenu. 

Každý den, dá se říct, probíhal stejně, odešel ráno do práce, já dospávala noc, odpoledne přišel, uvařila jsem jídlo, milovali jsme se spolu, občas jsme se spolu sprchovali nebo jen dívali na televizi, večer opět odešel do práce a kolem půlnoci mě vyzvedával a jeli jsme do kavárny nebo nějakého klubu. Některé noci jsem, ale zůstavala doma, protože venku foukal opravdu silný vítr, který přinášel písek a měla jsem toho plné oči a špinavé oblečení. 

Nejvíce jsem měla strach z jeho narozenin. Budeme je slavit v jednom z Hurghádských klubů, bude tam mít spoustu kamarádů a znamých a já neznajíc nikoho, tam budu sedět jak trubka. Vzala jsem si černé flitrované šaty, punčocháče a koženku. Ve které mi i tak byla zima. V klubu bylo plno lidí, měli jsme rezervovaný stůl, u kterého už sedělo kolem 20 jeho známých. Převážně animátoři z jiných hotelů různých národnosti, ale také místní. Po krátké době jsem se zkamarádila s jednou německou holčinou. Byla ubytována se svým kamarádem v hotelu, kde Azab pracoval. Začali jsme si rozumět, tancovali jsme spolu, povídali si, pili a fotili se. Byla jsem ráda, že se mám s kým bavit a zároveň, že poznávám nové lidi, je z jiné země a máme toho dost společného. Bohužel kolem třetí hodiny se musela vrátit do hotelu. Vyměnili jsme si telefonní čísla a domluvili se, že zůstaneme v kontaktu, dnešní den byl jejím posledním a musela odjet zpět do Německa.

My jsme se odebrali do naší kavárny, nejdříve jsem nechápala otevírací dobu, později jsem však zjistila, že má nonstop. Nebyl to ovšem žádný zatuchlý `nonstopáč`, jaký je u nás, ale bylo to bistro mezi ostatními na hlavní ulici se zahrádkou venku. Život tady funguje prostě jinak. Žijí hlavně od západu slunce až do brzkých ranních hodin. Stejně, jako my jsme se domů vrátili kolem šesté hodiny ranní, kdy se slunce začalo objevovat nad horizontem. 

Byla jsem opravdu ráda, že jsem tady, vůbec jsem nepředpokládala jeho chování. Po mém listopadovém pobytu jsem se i bála přiletět, ale ukázalo se, že nemusím. Byl to asi můj nejlepší pobyt tady, začala jsem se pomalu zamilovávat, cítila jsem lásku i z něj. Jeho starostlivost o mně, mě každý den překvapovala. Zajímal se, kdy přiletím zas, a aby to bylo, co nejdříve. 

Pro mě, ale byl největší zážitek, když jsem s jeho dvěma, nejlepšími kamarádkami, zamíříla do centra Hurghady, pravé Hurghady. Kde zřídkakdy potkáte cizince. Opět jsem si vzala kalhoty a mikinu a vlasy svázala do culíku. Vím, že moje bledá pleť a modré oči mě stejně prozradí, ale chci respektovat jejich kulturu. 

Jeli jsme prťavým autobusem, jestli se vůbec tomu dá říkat autobus, čekala jsem, kdy se vlastně rozpadne a my budeme muset dojít pěšky. Autobus nad očekávání vydržel až do cíle, projížděli jsme úzkými uličkami, typicky egyptským životem. Mám ráda takové kultury a zajímám se o ně. Je to pro mě nové a ráda poznávám, jak se žije jinde na světě. 

Navštívili jsme pár obchůdků, holky si daly zmrzlinový šejk, ale já si dala jen kolu, pořád jsem se s místním jídlem nezžila. Kolem nás chodilo spousta žen, zahalených, nezahalených, se šátkami na hlavě, ale i bez nich. Mladší ročníky přijímají staré zvyky a tvoří z nich nové. 

Mladé dívky na mě vždy zírají s údivem a starší ženy s pohrdáním. Byť se snažím respektovat je a mít zahalené ruce, nohy i břicho. Ale už to tak mají nastavené a já jím to nezazlívám. 

Poslední den si vzal opět volno, abychom ho mohli strávit spolu. Balila jsem si kufr a zároveň jsem si zde nechávala nějaké své věci. Po těchto 14 dnech se už nebojím, že bych se nevrátila. Stála jsem a dívala se na něj, byl zabraný do filmu a mračil se, jako vždy. Když vycítil, že se na něj dívám, úsměv mi opětoval. Uvědomila jsem si, že se dost věcí změnilo a z mého úsudku nad naším vztahem i přemýšlel. Dál jsem ale náš vztah nerozebírali. Nechala jsem to plynout a užívala si, co bude dál. 

Čas se opět přibližoval k mému odletu. Každou chvíli jsme museli vyrazit na letiště. Stále jsme, ale leželi v objetí a nechtěli se pustit. Ve chvíli, kdy mi zazvonil budík, aby nás pro jistotu probudil, se mi sevřelo hrdlo. Nastává chvíle loučení, ale je to jiné. Už se nebojím, nebojím se o náš vztah, nebojím se toho, že by mě jen tak opustil. Avšak louční je i tak těžké, po krásných 14 dnech strávených s ním. 

Odvezl mě na letiště přilovaným taxíkem, vzal mi kufr z auta a šli jsme ruku v ruce k odletové hale. Dále už ale nesměl, policista před budovou si nás prohlížel, prohodil něco arabsky a Azab mu se smíchem odpověděl. Tudíž to zřejmě nebylo nic špatného. Pevně jsem se obejmuli, políbili a řekli si poslední sbohem. Už jsem opravdu musela odejít, pouštěla jsem jeho ruku, jako v každém romantickém filmu ve zpomaleném záběru. Opravdu se mi domů z části nechtělo. Tyhle dva životy začínají být těžké. 

Když procházím pasovou kontrolou, přijde mi zpráva obsahující jen jediný emotikon, emotikon srdce. A já se usmívám, nedočkávě vyhlížíc jaro, kdy opět přiletím. Možná se ptáte, kde jsou moje slzy. Taky sama sebe překvapuji, nikdy při loučení s ním nebrečím, občas si pobrečím během dvou měsíců odloučení, ale to už je teď jen zřídkakdy. 

...........................................

Už opravdu naposled - pokračování příště