Ptáci

 

Je noc a ty říkáš: „Dneska jsem si na tebe vzpomněla“.

 

Přetočím se na záda. Zůstáváš jenom ideou, dokud se nepřisuneš a já neucítím tvůj dotek. Jsi náznak ve tmě. Nejasný obrys ve dveřích, který se bojíte následovat.

 

Temnota znamená moc málo, nebo příliš světla. Záblesk, co vypaluje sítnici do běla.

 

Hledám cestu, co vede středem.

 

„Znáš ten strom na konci bloku č. 4?“

 

Vrtím hlavou, naznačuju pohybem, že ne, ale ty to nemůžeš vidět, protože jsi iluze.

 

Jmenuješ se Bella.

 

Směju se tvý domnělý existenci.

 

„Když jsem včera šla tak na něm seděli ptáci“.

 

Kývám, jakože jo. Kývám, jakože ne. Kývám, jakože domysli si co.

 

„Vypadali jako listí, ale neměli tam přece být“.

 

Říkám: neměli.

 

„Neměli, protože je leden.“

 

Deka, co se zavlní a já cítím tvůj dotek. Teplo procházející pokožkou. Interakce, co vyruší hmotu, co vyruší nerv, co vyruší ideu, co vyruší lež. Zjistíš, že tvrdnu a bereš ho do ruky.

 

Mohl bych napsat penis, protože mám maturitu.

 

„Mrzli a oni se klepali. Jeden vedle druhého…“.

 

Tvá ruka tančí a tvým partnerem je ten nejmocnější nástroj moci. Tvoji vlasy mě lechtají ale nechci se na tebe podívat.

 

„A pak začali padat. Z ničeho nic. Jeden po druhém se začali tříštit o led pod sebou“

 

Tleskám.

 

Tleskám plesk plesk plesk.

 

Vím, že se směješ, ale oči nechám zavřené. Cítím vůni, co mám rád. Cítím vůni, co někdy zůstane na mým svetru, ve kterým spíš, protože si nemůžu dovolit topení.

 

Říkáš, že jsem debilní zmrd ale já se ti směju ty čůzo. Někdy pláču, ale teď ti řeknu ať pumpuješ o něco rychleji.

 

Říkám čůzo. Čůzo, zatoč mi s bradavkama.

 

Čůzo, strč mi prst do zadku.

 

Dráždi mi prostatu.

 

Říkám: lásko, a pak už stříkám a je to hezký a pak už zase ne, protože se mi deka lepí na břicho. Směješ se a víš, jak rád bych ti teď dal pěstí.

 

„Ty ptáci jsou docela jako ty ňoumo“.

 

Stojím v koupelně, smývám ze sebe DNA doktorů a zbytečných nýmandů a ptám se:

 

„Jak to myslíš?“.

 

Směješ se a pruh světla řezající tmavou místnost na poloviny ti z obličeje dělá nejasný oblak. Proužek světla, co tě na chvíli vytáhne z okolní tmy. Pomalu si sundáš svetr a tělo máš orosené zimou.

 

 Zavřu oči a zhasnu.

 

„Jak to myslíš?“ ptám se, ale ty mlčíš.

 

 

 

 

 

 

 

---