v prázdný vaně

Zase sedím v ty prázdný vaně. Hlavou mi prošla myšlenka na to, kdo ji tak sedřel. ( chtěla bych vidět první kousek odraženého smaltu) Přitékající ledová voda. Bodá. Žádnej horkej vzduch. A já jsem se z toho chtěla dostat. Nemohla jsem se zbavit toho kurevsky bodajícího pocitu, že se děje něco, co nevidím. Celá neděle byla naporcovaná a to mne dost znepokojovalo. A pak začala ztrácet konzistenci. Kusy neděle začaly ztrácet tvar a strukturu. Sralo mne to. Prostě mne to jen sralo. Nebo jsem z toho byla nešťastná. To nedokážu říct. Vlastně o tom vím úplný hovno,jako o všem. Nikdy nevím, o čem mluvím.... Jen u toho tak vypadám. Vojebávám lidi a teď začínám vojebávat sama sebe. Chci tu kočku z ulice. Chci tu kytku z okna a modrejma okenicema. Chci to objetí který jsem nedostala. Vypouštěná voda tentokrát zněla úplně jinak. A jak odtekala, jako by s sebou odnesla kus mne. Ale ne zrovna to, čeho jsem se chtěla zbavit. Píšu tak hrozně... Jak mi je. Možná to souvisí. Dala bych si pár facek... Kdy s tímhle sebelitováním už konečně přestanu... do hajzlu...(když na mne začala křičet, že jsem přecitlivělá... zastal se mne  tehdy otec slovy : lepší, než kdyby byla bezcitná) ale já čím dál častěji zvažuji tu možnost, že měla jednoduše pravdu. Sedla jsem si ke stolu v modrém ručníku. Položila před sebe list bílého papíru... A zapálila si. ... .

( dávno )