Kterými

Vítr tak mrazivý, že cítím jej v kostech

jako nůž projíždí masem a dál

a slova mrznou hned jen, co jsou na rtech

jako bych nazpátek všechna je vzal.

Co říci stejně mám ke světu okolo

koním jde z nozder ven dech bílá pára

za plotem na sebe hledíme s pokorou

dělí nás od sebe ostnatá čára.

Ze zimy zadupu po zemi nohama

a kůň mi odpoví kopyty svými

ohradu přeskočí v té chvíli očima

za chleba smím jemu pohladit hřívy.

A ten chléb je staletá svačina do školy

z papíru dávno jsem poskládal vlaštovku

s sebou já nosívám po kapsách úkoly

a první na ryby chycenou dešťovku.

Asi jsem nedospěl a nevím, zda dospěji

proč taky státi se čímsi jak stín

a čekat na vlaky, jež mizí z kolejí

jako dny, kterými milovat smím.