COSI JAKO EXPLIKACE ((3))

Onehdy, v pondělí, tedy před třemi dny, je-li dneska čtvrtek, jsem napsal následující odstavec:

Nejenom proto, že prozatím nemám k dispozici další rozvíjející podklady, třeba hned zítra, v okolnostmi vynucené oddychové přestávce před děláním příštích obrázků, se já ještě jednou, a to nejenom kvůli rozčeření nudy mého žití, zaměstnám psaním – poněvadž i tímto způsobem se nebude jednat nežli o ono intuitivní dramaturgování. Neboť filmová struktura obecně umožňuje, a nezapovídá, postupy jako je například autorský komentář, nebo kromě přímé řeči i jiná různořečí, dejme tomu vkládána prostřednictvím vypravěče.

Ona totiž už zmíněná část zvaná krize je též čímsi jako intervalem nacházejícím se kdesi uprostřed celého celku zrovna vyprávěného syžetu tvořeného oněmi 150 obrazy. K dosažení jejichž počtu mi jich zrovna ještě 76 chybí, a naprosto netuším, z čeho je v jakémsi řádu poskládám.

Ovšem namísto zhýčkaných obav je pro jejich příští sled podstatnější ještě jeden flashback, tedy návrat k onomu již rovněž zmíněnému slovu řeči. Neboť krize může být seskládána z čehokoli: z ozvuků toho, co se již použilo, stejně jako toho co doposud ještě ne – a co by jinak bylo sneseno zcela neústrojně, kdyby se následně nepoužilo jakkoli rozvitěji v průběhu oněch ještě následujících dvou příštích syžetových částí.

Proto jsem sám zvědav, co ještě a jak dotyčné ještě výstavbově použiji dál.

S takovým zaujetím mysli však, aby dotyčné vcházelo do mýtu.

Což je sice z mé strany, při mých dovednostech, jen pouhá nezřízeně vychloubačná prostořekost, přesto toto pro všechna skutečně lidská činění zásadní muselo být mnou vysloveno.

Aby bylo zvýznamněno cokoli snahou přesahující jen pouhý čehokoli slovosled.

Jakož i připomenuto, že bez údělu jiných jakýkoli záměr nevejde do mýtu.

Zeptá-li se někdo namísto mne někde na úřadě, a dokonce (a je cosi takového v současném tuzemsku od jiných nemožné) sám od sebe a mnou nežádán, jeho mi zprostředkovaný výsledek se stane oním též již zmíněným různořečím, poněvadž každý z nás se ptáme a o totéž zajímáme jinak, například s jiným zvykem nebo taktikou.

Bez samozřejmosti kooperace nevzniká nic lidského, ba dokonce ani náznak nebo počátek čehosi takového.

Ilustrujícím příkladem nebo dokonce důkazem oprávněnosti takového tvrzení budiž návrat k rovněž již zmíněnému Františku Danielovi, a jeho prostřednictvím do poměrů zdejších 60. let minulého století, a dnes na těchže místech naprosto nemožných – poněvadž tehdejší místní kosmos ohromné masy vzájemně propojených energií, vznikající z dílčích intelektuálních snah bažících se projevovat v jednom směru, se takto zkoncentroval například ve výsledcích oné Československé Nové vlny.

Tedy dneska čehosi nemožného.

A to pro onu současnou zdejší sebevědomě buransky tupě nekooperující negramotnost, jejíž příklad mohu poskytnout hned zde, kde prozatím ani jediný z těch, co doposud vstoupili do 1. nebo 2. dílu této explikace, naprojevil zájem o mnou nabídnutý odkaz na s ní paralelně související blogy.
Estébáky zcela zdegenerovaní blbečci.

Schopni leda tak sešívání roušek, a naopak naprosto zretardovaní zeptat se po důvodech řiti takovéhodle šití.

.