Dívám

Pálí mne mrazem předjarní slunce

sníh uvnitř šedivý zim mých všech mám

dýchám si do dlaní zebou mne ruce

otvírá vetešník se světlem krám.

A tam za výkladem jsou tváře zrcadel

i ta má ztracená z dnešního rána

a taky náramek bez zlata bez perel

kterým tě zdobívá samota sama.

Přeletěl pták nebem na zemi stín

přeběhl okolo jak čísi pes

černý a bílý je den jako z vin

včerejšek je zítřka snad právě dnes.

Dívám se na lidi s rukama po kapsách

že snad v nich hledají minulé jistoty

po lokty v rukávech hluboko v temnotách

řežou je do prstů minulé životy.

Já čtu si ve dlaních své ranní noviny

přibylo cestiček i ostrých hran

a tady rozsudek, že jsem a nevinný

tedy dnes přibijí stín můj na trám.