Alchymista - Kapitola 5

Loukas vzal Theodora na projížďku, původně s úmyslem jakoby náhodou nalézt tělo Pána Dimitriada. To se však nezdařilo. Tělo ani kůň nejsou tam, kde by měli být. Co přesně se stalo tu noc v Rakké?

Noc v Rakké

5. KAPITOLA

1

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, tři hodiny ráno.

Tomu lesu se říkalo Rakké, ale na většině map byl zakreslen a pojmenován, jako Rakefel Kétalos. Dle původních Alchymistických spisů, uložených v Anoixi, Všekruhovém chrámu, se právě pod ním setkávaly dva proudy magické energie. V dřívějších dobách byl hojně vyhledáván a využíván k nejrůznějším rituálům. Nyní už ale dlouhá léta odpočíval.

Sám Daniil Ioannidis sem obvykle také chodíval odpočívat. Dalším důvodem jeho návštěv pak býval sběr bylin a samozřejmě to, co jej přivedlo i dnes, astronomie. Stál v předklonu u svého velmi drahého dalekohledu a pokoušel se přes záři prstenců kolem jejich planety zahlédnout Tekkelau. Další nebeské těleso oranžové barvy, které by mělo být v tuhle roční dobu dobře viditelné.

„Budeme zde ještě dlouho?“ zeptala se znuděně dívenka bílých vlasů třpytivých jako sníh a bledé pleti ležící v trávě u Daniilových nohou.

„Nebuď netrpělivá, Sirki,“ odbil ji snaže se zaostřit kýžené místo na nebi, „brzy by už Tekkelaa měla vystoupit zpoza Nebeských kruhů.“ Ani se na holčičku nepodíval.

Odfrkla si.

„Danii…“ protáhla skoro podrážděně a našpulila bledé rty.

„Vím, že se nudíš, ale zkus to prosím ještě vydržet,“ žádal ji. Koneckonců, zůstal vzhůru celou noc, přeci se nenechá připravit o jediný okamžik, kvůli kterému to celé podstupoval. Podle jeho výpočtů by tuto noc měla být Tekkelaa nejjasnější za posledních 10 let! Byl vzrušený jako malé dítě…

Sirki se z náhlého popudu prudce posadila.

Daniil její pohyb postřehl koutkem oka.

„Říkám vydrž…,“ zopakoval znovu a pokoušel se soustředit. Ona ho ale zatahala za nohavici.

„Někdo sem přijíždí, Danii.“ Její hlas zněl dospěleji a vážněji.

Teď? Opravdu nechtěl propást ten okamžik, kdy se „bouřlivá“ Tekkelaa vynoří zpoza Kruhů, ale znal Sirki. Věděl, že to musí být opravdu vážné, když takhle změnila hlas.

Sakra! Ulevil si alespoň v duchu a ohlédl se. Konečně sám uviděl, co ji znepokojilo. Mezi stromy se kolem paseky prohnal divoce jedoucí kůň. Obrys jezdce na něm si spíš domyslel, než zahlédl.

Tázavě se podíval na bělovlásku. Tvářila se vážně. Šedé oči měla nevlídnější než ledové hřebeny Satarnosu. Vznášela se mu ve výšce očí, jako pouhý nehmotný přízrak, kterým se pro tu chvíli stala.

Sirki?

„Ten muž do Rakké nevjel z vlastní vůle,“ konstatovala odměřeně a rozlétla se za neznámým.

„Sirki!“ zavolal na ni.

Nezastavila se. Ani se neohlédla.

„Sirkilariso!“

Bez reakce.

Povzdechl si. Věnoval jeden krátký pohled dalekohledu, druhý nočnímu nebi a pak se za ní rozběhl.

Mám já tohle zapotřebí?

 

Doktoru Iannidiovi bylo dvaačtyřicet let. Neměl formu, aby doběhl vzduchem letící dívenku nebo koně ve cvalu. Takovou by neměl ani ve svých nejlepších letech. Přesto se za nimi hnal svým vlastním tempem, jakoby mu šlo o život.

Neplýtval dechem, ani myšlenkami. Svítil si na cestu pomocí jednoduchého kouzla, aby v lese alespoň nezakopl.

 

Dorazil do blízkosti Jam. Magie v těch místech tepala. Zdála se poklidná – spící. Cítil ji všude. Kůň zůstával na okraji. Nepokojně frkal a podupával. Sirki se vznášela nad zemí s pohledem upřeným kamsi pod sebe.

Daniil se zastavil a v předklonu se pokoušel nevydávit plíce.

„On odchází…,“ dolehl k němu Sirkin vzdálený vážný hlas. V tom konstatování rozpoznal stopy lítosti.

Děláš si legraci? Vzhlédl. Se stále těžko polapitelným dechem a nohama těžkýma jako z olova vykročil k ní.

„Neprobouzí se,“ hlesla. „Tělem mu proudí tolik bolesti…“ Slétla níž, až už ji neviděl.

„J-jak… t-to myslíš… n-ne-probouzí se…?“ vypravil ze sebe dýchavičně a odhrnul si černé vlasy z čela.

Na tohle nejsem stavěný…, postěžoval si v duchu.

„Jeho tělo krvácí, umírá ale…“

„Vydrž!“ zvolal mezi hlubokými nádechy. Hlava se mu div netočila.

Konečně se dobelhal k místu, kde stál kůň, chytil ho za otěže a poplácal ho po krku, aby se upokojil. Pak pohlédl dolů, kde Sirki stála vedle na větvi nabodnutého těla šestadvacetiletého muže, kterého, ke své hrůze, Daniil poznal!

Co ten tu dělá? Co se stalo?!

Bez dalšího otálení a rozmýšlení se po zadnici svezl dolů a následně doklopýtal k raněnému.

„Znáš ho,“ konstatovala Sirki, když k němu vzhlédla.

Nekomentoval to. Použil kouzlo, aby v těle Pána Dimitriada zpomalil životní funkce těsně nad hranicí smrti. Pohledem se setkal se Sirki ve vzájemném porozumění.

Tak jo, holka.

Vydýchal se. Sesbíral síly a dalším kouzlem nadnesl Agapiovo tělo. O lékařově pevném soustředění svědčily vrásky v jeho tváři. Mimické svaly mu cukaly. Nechal raněného klesnout až na nejbližší rovnou zem nahoře nad jámou. Teprve pak, se sám unaveně opřel o padlý strom.

Sirki ho pozorovala nečitelným zrakem.

Pousmál se na ni.

„No jo, už nejsem nejmladší,“ uchechtl se. Její pohled však zůstával stále stejně vážný. Mlčela.

„Tak jo, a teď nahoru.“ Daniil se vzchopil a začal stoupat vzhůru. Šlo mu to pomalu. Kupodivu se nahoru lezlo hůř než dolů.

Sirki čekala u těla. Bílé vlásky jí vlály kolem hlavy.

Jakmile se ocitl u ní, okamžitě zaklekl ke šlechtici a magií zhojil jeho rány.

Jsem vyčerpaný, povzdechl si v duchu.

„Byl ovládnutý,“ sdělila mu Sirki. „Jeho vědomí je uzavřeno velmi hluboko silnými magickými pouty,“ pohlédla Daniilovi do tváře, „nezlomíš je.“

Doktor se podmračil. Kdo mohl něco takového udělat?

„Ani s tvojí pomocí?“ Jeho modro hnědé oči se střetly s šedou pustinou těch jejích.

„Tvé hodiny již téměř dotikaly,“ varovala ho. Její hlas teď rezonoval ozvěnou.

Přikývl. Obvykle si to nepřipouštěl, ale dobře si uvědomoval, že má pravdu.

Co teď?

„Odvezeme ho do srubu,“ rozhodl. Zvedl se, vydýchal a požádal ji: „Můžu tě poprosit o nosítka?“

Sirki přikývla. Zakroužila ukazováčkem pravé ruky ve vzduchu a ze země před nimi začala vyrůstat mladá břízka. Když dosáhla požadované výšky, holčička levou rukou protnula vzduch a břízka padla jako podťatá. Celý postup pak ještě jednou zopakovala. Oběma dlaněmi ve vzduchu udělala vlny a mrtvé stromky na její němý pokyn spojil popínavý břečťan. Z konopí zapletla provaz, aby Daniil mohl nosítka zapřáhnout za koně.

„Děkuji ti.“ Věnoval jí úsměv.

Neopětovala mu jej. Dostoupla na zem a založila si bledé ruce na prsa. Z její dočasné vážnosti a klidu nezůstalo vůbec nic.

„Tedy ho teď vezmeme do srubu?“ zajímala se, už zase téměř dětsky.

„Ano, Sirki, přesně to uděláme.“ Doktor podložil bezvládné tělo svým pláštěm a pak jej na něm dotáhl na ta nosítka. Konopný provaz uvázal k sedlu.

„Nebude to zbytečné? Je prakticky mrtvý.“

Daniil si ji přeměřil káravým pohledem.

„Sirki, Sirki…,“ povzdechl si.

„Nu což? Vždyť tomu tak je. Nemáš dost sil, abys jeho mysl osvobodil. Jak dlouho můžeš udržovat při životě bezduché tělo?“

Daniil jí neodpověděl. Sám uvažoval nad tímtéž. Raději vykročil i s koněm zpět k pasece, kde zanechal své hvězdářské pomůcky.

„Někdo mu usiloval o život. Ty to víš! Nepokusí se odstranit i tebe, když ho zachráníš? Pokud bys jej tedy zachránil…,“ odfrkla si.

Bez reakce.

„Budeš muset toho muže vzít k povolanějším, než jsi sám,“ rozvíjela dál své úvahy. „A kam ho vezmeš? Do chrámu Henuiah? Do Tiniselu? Palade? Do jiného chrámu? Možná by sis měl v prvé řadě uvědomit, že zde zachraňuješ Alchymistu!“ dala na to slovo takový důraz, že se po ní lékař tázavě ohlédl.

Vážně? Zaváhal. Přelétl pohledem z ní na mladého Dimitriada. To přece není možné…!

Znal toho mládence, od chvíle kdy se stal rádcem hraběte z Thermosu. Znal i jeho otce, který odstoupil brzy po Antoniově skonu. Byli to slušní, vážení, vzdělaní lidé… Sám Antonios Stephanidis častokrát v žertu říkal: „Svěřil bych Hermu Dimitriadovi vlastní život. Tedy kdybych ho už dávno nesvěřil tobě.“

Nyní ovšem vyvstávala otázka, věděl o tom?

Ne… Určitě ne, někoho takového by si po svém boku nenechal…

Na jedné straně Sirki plně důvěřoval, na druhé se mu nelíbil směr jeho vlastních myšlenek, sotva to vyslovila.

To je jedno. Alchymista nebo ne, teď ho tu ležet už prostě nenechám! Možná má pravdu a já ho ani nezachráním…

Znovu vykročil.

Sirkilarisa zkřivila rty v úšklebek. Mlčky si vykračovala jako obyčejná dívenka po doktorově boku a myslela si své.

 

Daniil se krátce zastavil až na pasece, kde začal beze slova balit své věci do kožené brašny. Ještě naposledy zvedl zrak k Nebeským kruhům.

Co jsem komu udělal?

 

---