Kapitola druhá

Do ticha odpoledne se ozval charakteristický hlas naftového motoru. Černá Octavia projela pod okny a zatočila na parkoviště, kde po chvilce manévrování přistála na svém obvyklém místě a po malé chvíli se motor zastavil.

Posádka bytu se zrovna domlouvala, kdo tentokrát vezme ven Psisko na procházku, ale zvuk přijíždějícího auta je zaujal. Vykoukli z okna a začali na řidičku hulákat a pokřikovat. Ta jim s úsměvem zamávala a vyrazila k domu.

Michal zrovna říkal Johnymu, ať ho ani nenapadne se Arwen ptát na roušku, že nechce poslouchat přednášku na téma ústenka. A to ani krátkou ani dlouho verzi. Ale jak ji zná, tak by to byla verze delší. V tom zarachotil v zámku klíč a Arwen vplula domů v mimořádně dobré náladě a zářila jako sluníčko. Nebo jako kostka uranu, jak s cynismem, sobě vlastním, ráda říká sama.

„Tedy dneska to bylo úplně príma, měla jsem na stole Mayera a nemohla jsem na to přijít, ale pak se to podařilo. Dost mi pomohla nová termokamera. Venku je nádherně, v MHD také skoro nikdo nebyl. Prostě super den,“ začala nadšeně vyprávět, když v tom z pokoje vylezl Gimli a zeptal se „A také jsi měla roušku?“

Zarazila se v řeči a pak se na něj podívala takovým pohledem, že i více jak dvoumetrový pořízek trochu couvl. Odpověděla mu, že venku měla přes pusu zelený šátek, neboť ústenku se jí nepodařilo nikde získat. Michal jen otočil oči v sloup, ale tentokrát se spletl, protože si nechtěla kazit dobrou náladu a tak nepokračovala. Navíc to od Gimliho brala jako nestoudnou provokaci, což přesně vystihla.

„Teďka se podívám na internet a na poštu. Musím ještě něco vyřídit v bance. A pak se s vámi podělím o nápad, který jsem dostala cestou domů,“ řekla Arwen, sedla si na gauč a zapnula notebook. Chvilku do něj zírala a po asi čtvrt hodině jej znechuceně zavřela a zabručela: „Ještě jednou uvidím nebo uslyším slovo rouška a už mi fakt asi hrábne“. Raději počítač uklidila.

Mezi tím došel Gimli s Psiskem na procházku a stačil se i vrátit. Kluci mezi tím nachystali večeři, takovou drsnou, zálesáckou. Ale co od nich také chtít jiného. Jsou to pravověrní trampové. A večeři opět dominovaly plecháčky s neobyčejně silnou kávou. Jako vždycky.

Když dojedli, tak se Michal zeptal: „Co tě tedy cestou domů napadlo?“

„Hra,“ řekla Arwen, ale než stačila pokračovat, tak ji Johny přerušil: „Jaká hra? Něco jako Yo Lo admito?” Což pro změnu nevydržela Katka a začala se řehnit.

„Víš dobře, že Španělsky neumím, ale tak nějak tuším, co to asi znamená,” odpověděla mu Arwen a Katka ji doplnila: „Znamená to Já přiznávám!”.

„Tak tuto hru raději necháme Morticii a Gomezovi,“ řekla Arwen a napila se svého kakaa, „ale k té Hře, co kdybychom si zahráli na pohádkáře? Něco jako řetězové vyprávění. Někdo začne a bude chvilku vyprávět, pár minut, a pak bude někdo další pokračovat a pak zase někdo další. Bude daný jen nějaký rámec, například parta lidí v jednom bytě během karantény. Jen nevím, jak určit to pokračování, to ještě nemám promyšlené. Nemáte někdo nějaké nápady?“